Co je hlavní, jde o město přátelské k seniorům. Což se ovšem týká celé Itálie. V Římě běžně vidíme sedět v kavárnách samotné staré lidi. Hodně staré lidi. Vrásčité babičky a dědečky, kteří se v Česku v kavárnách a restauracích nevyskytují. V Římě sedí celé dopoledne u jedné kávy, číšník se na ně vlídně usmívá. Když sedí venku a najednou se ochladí či zafouká, přinese jim dokonce deku. A nechává je v klidu. Žádné popohánění typu: Už máte dopito, co si ještě dáte? A když nic, žádné náznaky ve stylu: Zabíráte mi tady místo, už bych na něm zkasíroval bohaté turisty. Ne, v Římě mají k stáří úctu.
Když tam do autobusu nastoupí dáma nad padesát, muži, mladí i starší, se zvednou jako by na povel cvičili spartakiádu. Když stará paní mávne na autobus mimo zastávku, řidič jí zastaví a s úsměvem v klidu sleduje, dokud se pomalu, pomalinku nevybelhá po schůdcích nahoru. Hlavní tam je nespěchat. Ostatně, i eskalátory v metru tam jezdí mnohem pomaleji než ty v Praze. Možná je to náhoda, možná se i takto myslí na ty, kteří už na ně nemohou nastoupit mrštně jako laňky.
Příjemné cestování
Zkrátka, Řím si mohou velmi dobře užít i lidé, kteří potřebují často odpočívat a netroufají si na potulování cizími velkoměsty. Mimo sezónu, to znamená v měsících jako je listopad nebo pak třeba únor a březen jsou ceny letenek nižší než v létě, klidně se dá jedna tam i zpět pořídit pod dva tisíce. Když připočteme ubytování, krásný penzion s perfektním spojením autobusem k nejznámějším památkám a pár kroků od stanice metra, pořídíme dvoulůžkový pokoj od sedmdesáti euro na noc se snídaní. Takže takový individuálně zařízený výlet vyjde o hodně levněji, než podobný pobyt zakoupený přes cestovku, v podstatě je levnější až o polovinu. A počasí je v tu dobu k procházkám ideální, kolem patnácti až dvaceti stupňů.
Je třeba počítat s tím, že na čtrnáct euro přijde jedna jízdenka z letiště vlakem do centra a pak ještě stejná částka padne na další, až se budeme vracet. Nic levného, ovšem spojení je bezbariérové, příjemné, dobře značené, takže i méně zkušený turista nebloudí. Prostě se jen při výstupu z letiště řídí šipkami s obrázkem vlaku, v budce si koupí jízdenku a vlak s nápisem Leonardo expres pendluje mezi letištěm a hlavním nádražím v centru Říma, takže nelze zabloudit.
Z hlavního nádraží zvaného Termini (mnozí turisté mu říkají Termiti, protože připomíná mraveniště, tolik je v něm lidí) je už jen třeba postoupit do metra a vydat se směrem k hotelu. Dobré je, že tam mají jen dvě linky metra, jsou velmi přehledné a dobře značené a většina malých hotýlků a penzionů je v jeho blízkosti. Už při jejich zabookování přes internet je vhodné si ověřit, jak daleko od metra jsou.
Například penzionek s názvem Eats and Sheets Vaticano je jedním z takových, které jsou pro starší turisty ideální. Je kousíček od metra, zastávka autobusu je také nedaleko, za deset minut jste z něj v centru u nejznámějších památek. A jeho majitel je tak ochotný, že každému nechá svůj telefon s důrazným ujišťováním, ať voláte nebo píšete zprávu kdykoli byste ve městě potřebovali s čímkoli poradit nebo se dostali do úzkých. Takže se základy angličtiny je pak člověk v klidu, s pocitem, že má zázemí.
Nádherné památky
Návštěvu těch takzvaně velkých památek je dobré si rozdělit do několika etap. Vatikán je samostatná kapitola, počítejme s tím, že vstup do Svatopetrského chrámu je zadarmo, ale fronta je nekonečná. Sice se hýbe poměrně rychle, ale je vhodné se připravit, že je to opravdu únavné. Kdo má dost síly i peněz může si samozřejmě zaplatit návštěvu vatikánských muzeí a další lákadla, ale už samotná prohlídka chrámu, po vystání té dlouhé fronty stojí za to.
S návštěvou Vatikánu je ideální spojit pomalou asi tak půlhodinovou vycházkou návštěvu Andělského hradu, další to římské dominanty. Také záleží na kondici tělesné i finanční, zda chceme dovnitř na různé expozice nebo se jen kochat pohledem na hrad, na řeku, posedět v jeho krásném parku. Někdy toto nasávání atmosféry dá turistovi víc než organizované únavné vystání všech front a pak rychlé obhlížení expozic.
Z Andělského hradu se dá přes most dojít do míst, kde se shlukují nejznámější památky jako je Pantheon či Fontána de Trévi. Je dobré počítat s davy turistů. Ale opravdu s davy. Nečekejme romantiku, nemysleme si, že ponoříme ruku do fontány, kterou známe z filmu Sladký život. Neponoříme, protože na ni přes masu turistů pomalu ani neuvidíme. Stejný pocit budeme mít na slavných Španělských schodech.
Důležité proto je odpočívat. A v tomto směru platí zásada, odpočívat v malých zastrčených uličkách. Tam je spousta jednoduchých bister, kde si stačí dát kousek pizzy za dvě eura a je to větší zážitek než celá velká pizza v Česku. Kdo nezkusí, neuvěří, ale tamní všechna jídla jsou tak kvalitní, chuťově výrazná, tudíž sytá, že jich stačí trošky, kousky.
Kdo zvládl tyto turistická lákadla v centru a není mu třicet, bude zákonitě odpoledne hodně unaven. Proto je důležité mít hotýlek či apartmán blízko stanice metra či autobusu a moct se do něj vrátit si odpočinout a večer zase vyrazit do ulic.
Kavárničky a bistra
Tipem pro pěkný večer nebo naopak další den strávený mimo hlavní turistické trasy je oblast Říma, které se říká Trastevere. Vedou do ní tři mosty přes řeku a dá se do ní dojet například tramvají číslo osm. Ale i vycházka přes některý z mostů stojí za to. Ještě před deseti lety to byla čtvrť, kde bylo turistů minimum a dal se tam vidět typický italský život. Dnes už o ní píšou turistické příručky, takže je tam rušno, ale pořád má jinou atmosféru než centrum. Uličky jsou úzké, hospůdky malebné, nad hlavami vlaje prádlo, pod nohama turistům běhají místní kluci s fotbalovými míči. Ceny jsou tam o něco nižší než v centru, takže večeře či láhev vína se tam vyplatí. Dá se zde strávit půl dne i s odpočíváním na lavičkách, žádné vstupné se nikde tam neplatí, tam se prostě jen tak kouká, jak hezky se v Itálii žije.
Dobrá rada, pro ty, kteří v Římě ještě nikdy neměli ubytování. Velmi časté mimo hlavní sezónu je, že v hotýlku sice máme v ceně snídani, ale to neznamená, že se podává přímo tam. Turista dostane žeton, který pak odevzdá v nedaleké kavárničce a tam si za něj dá snídani. Obvykle se počítá s tím, že si dá kávu a třeba sendvič nebo nějaké sladké pečivo. Velké "žranice" na švédských stolech se konají jen v málo hotelech, v Itálii je zkrátka zvykem, že lidé chodí na snídani do nejbližší kavárny nebo bistra. Nezřídka jedí a pijí jen tak na stojáka, u pultu. Majitelé penizonů a hotýlků jsou ovšem zvyklí toto vše turistům pečlivě vysvětlit, často je do bistra i sami dovedou a sdělí personálu, že tyto dvě dámy příští dva dny budou chodit na snídani. Vše se samozřejmě odehrává za obrovského vítání a děkování, které je v Římě naprosto běžné.
Ano, po pár dnech v Římě bolí nohy. Ale zároveň je člověk nabitý zvláštní energií. Získá tam pocit, že na věku nezáleží, záleží jen na tom, jestli si člověk umí užívat život. A k jeho dokonalému užití by jedna návštěva tohoto krásného města měla patřit. Je třeba vše pečlivě promyslet, progooglovat na mapách, poradit se s někým, kdo už takovou individuální cestu absolvoval. Ale rozhodně se jí není třeba bát. Protože, když se v Římě člověk ocitne v nouzi, hned je u něj deset místních lidí ochotných pomoci.
