Rovných 560 let uplynulo 18. července od narození jednoho z našich nejvýraznějších panovníků. Rudolf II. bývá spojován především s alchymisty, byl to ale po všech stránkách mimořádný člověk.
Díky filmu Císařův pekař u nás panuje představa, že císař Rudolf byl naivní a poněkud senilní trouba kdykoliv připravený skočit na špek kdejakému podvodníkovi nabízejícímu elixír mládí. Nic však není vzdálenějšího pravdě. Rudolf se svým vzděláním i talentem vyrovnal předním učencům své doby, dokázal s nimi komunikovat jako rovný s rovnými – a věřil stejným omylům, kterým věřili i nejpřednější z nich. Nebylo jeho chybou, že mladá věda ještě nebyla schopná tyto omyly odhalit.
Tolerantní habsburský otec
Rudolf II. (1552-1612) byl výjimečný mimo jiné i proto, že žil ve výjimečné době. Byly to časy, kdy se hroutila stará dogmata o přírodě i vesmíru, mizela církevní tabu, zdálo se, že směrem do budoucnosti se otevírá tisíce nových dveří. Přitom to, co na oné době dnes vnímáme jako krok vpřed, byl vlastně především obrat vzad, tedy směrem k antice, k jejímu myšlenkovému bohatství, duchovní mnohotvárnosti a nespoutanosti. Jen tím je možné vysvětlit, že vynikající muži Rudolfových časů, které dnes považujeme za špičkové vědce a bořitele pověr, byli současně také čarodějové a alchymisté, aniž by se to navzájem vylučovalo. Tehdy ještě všechno bylo možné: kouzelná brána se zavřela až později.
Císař Rudolf II. bývá často líčen jako člověk, který se až nepochopitelně vymkl tradičně bigotní atmosféře habsburského dvora a současně jako nedovzdělaný trouba, který byl schopen naletět kdejakému šarlatánovi. Omyl! Už Rudolfův otec Maxmilián II. (1527-1576) měl vynikající humanistické vzdělání, projevoval nezvyklé sympatie k protestantům a byl vášnivý sběratel uměleckých děl, zbraní a kuriozit. Katolickou bigotnost vnesla do této linie habsburského rodu až jeho sestřenice Marie Španělská (1528-1603), s níž byl ne tak úplně dobrovolně oženěn. Ještě stačil svým dětem zajistit výchovu prostřednictvím věhlasných učitelů, mezi nimiž nechyběli ani luteráni, pak ale Marie tvrdě zasáhla. I kvůli tomu byl jeho syn Rudolf ze "zkažené" Vídně poslán na vychování do Španělska, které tehdejší protestantská epidemie nezasáhla ani okrajově. Nakonec to ale stejně dopadlo právě naopak.
Madridské poklady vědění
Podstatnou část svého vzdělání získal Rudolf II. v Madridu, kam byl společně se svým bratrem Arnoštem odeslán z Vídně roku 1563. Cesta tam se ovšem trochu protáhla, protože zřejmě plnila i funkci jakéhosi poznávacího zájezdu po západním Středomoří. Do Madridu oba mladí šlechtici dorazili v létě následujícího roku, aby se do Vídně vrátili až po sedmi letech. Mezi tím ale získali vzdělání, které v tehdejší době představovalo vrchol, jehož bylo možné dosáhnout, a jaké by jim mohli závidět i mnozí dnešní absolventi humanitních směrů. Dokonalá znalost latiny byla samozřejmostí, k tomu přistupovala výuka němčiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny, nechyběla filosofie, starověké dějiny, antická mytologie, astrologie, astronomie, matematika, geometrie, alchymie. Tělesnou výchovu nahrazovala jízda na koni a lukostřelba, nesměla chybět diplomacie a dvorní etiketa.
Ale nejen to. Vznešení studenti měli k dispozici knihovnu v nedalekém klášteře Escorial. Ta obsahovala desítky tisíc svazků, vzácné antické a arabské spisy nevyjímaje – včetně těch, které jsou dnes už považovány za ztracené. Ponechme obrazotvornosti, co všechno tu mohl Rudolf číst a co ho inspirovalo k jeho pozdějším tajuplným zájmům. Ostatně i seriózní badatelé soudí, že zálibou v alchymii se nakazil právě tady.
Zlatý věk Prahy
Českým králem byl Rudolf korunován 22. září 1557 ve svatovítské katedrále. To co pak následovalo, bylo hvězdnou hodinou českého království na jevišti světových kulturních dějin, jakou se už nikdy nepodařilo zopakovat. Do Prahy, která se stala ostrovem tolerance v nábožensky neklidné době, se začali sjíždět přední diplomaté, umělci – a také vědci a alchymisté. Zdaleka ne bez výběru: procházeli tu přísnými zkouškami, které eliminovaly podvodníky a nedouky. Učence po příjezdu testoval především Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600), vynikající renesanční lékař, astronom, alchymista a mimo jiné také znalec piva, který o tomto moku napsal poučený spis.
Sám císař ostatně byl v tomto ohledu znalec. A navíc znalec mimořádně inteligentní a bystrý. Přezdívku "kníže alchymistů" nedostal pro nic za nic, a už vůbec ne jako výraz pochlebování mecenáši. Jím vytvořený "think tank" skutečně byl až na výjimky duchovním výkvětem své doby. Prahou tehdy alespoň prošli lidé jako Tycho Brahe, Johannes Kepler, Giordano Bruno, Tadeáš Hájek z Hájku, vynikající mechanik a konstruktér úspěšné ponorky Cornelius Drebbel i mnozí jiní. A císař se svými učenými hosty nemusel jednat povýšeně z titulu své vladařské funkce, protože si mohl dovolit ještě mnohem víc: být jedním z nich.
Ztracené poklady Kunstkomory
Stejně jako Karel IV., i Rudolf II. byl vášnivý sběratel. Pražský Hrad proto pojal především jako velkolepou kulisu svých sbírek. Neshromažďoval už ale ostatky svatých a třísky z Kristova kříže. Co všechno v jeho Kunst und Wunderkammer bylo, se dnes můžeme už jen dohadovat, ale zřejmě od všeho něco. Ale to "něco" bylo pokud možno co nejúžasnější, nejvzácnější, nejkurióznější. Základ takzvané Kunstkomory zřejmě tvořily rodové habsburské sbírky přestěhované do Prahy z Vídně, ale císař pak kolekci doplňoval o další exempláře tempem až zběsilým. Dnešní historiky umění na Kunstkomoře zajímají především obrazy a tak trochu ještě i sochy, jenže ty představovaly jen část císařových zájmů. Ve skutečnosti tam mohlo být ledacos - a některé z těch věcí by nám asi vyrazily dech i v naší době.
„Císaře zjevně fascinovala mnohovrstevnost světa a vytušil vzájemné vazby mezi jednotlivostmi,“ říká Jan Boněk, autor knihy Rudolf II. a jeho císařská Praha. „Jeho cílem bylo vytvořit jakousi osobní encyklopedii vnějšího světa v celé jeho rozmanitosti a záhadnosti... Sbírky měly císaři usnadnit vstup do jím předpokládaného tajného bratrstva vzdělanců, jejichž poznatky byly natolik závažné, že nemohly být přístupné širokému publiku.“
A tak i obsah Kunstkomory byl utajený a znalo ho jen několik málo zasvěcenců. A ti si jej nechali pro sebe, nešetřili však slovy chvály a obdivu.
To je také vše, co po ní zůstalo. Sbírky patrně byly rozkrádány už za Rudolfova života, tempo jejich rozplývání se pak ještě urychlilo po jeho smrti. O zbytek se pak postarali Švédové během třicetileté války.
Zlatý věk Prahy byl krátký. Katolíci začínali měřit síly s protestanty, Turci stáli u bran Evropy. Ještě ke všemu mezi bigotně katolickými Habsburky té doby byl Rudolf bílou vranou: už jeho současníci jej podezírali z bezvěrectví. Roku 1608 jej příbuzní donutili vzdát se většiny moci, o poslední zbytky přišel abdikací roku 1611. Svou daň si vybralo i dědičné "šílenství", patrně schizofrenie.
Jeden z nejpodivnějších – a nejpodivuhodnějších – panovníků naší země zemřel 20. ledna 1612. V pozůstalosti císaře, který se zadlužoval, aby měl na vědu a umění a jenž prahl po kameni mudrců, pozůstalí našli přes tunu zlata a více než tři tuny stříbra.
Jan A. Novák
Další články autora na www.novakoviny.eu
