Pokud mi nějaký holobrádek ve vinárně vyčte, že jsem starý a nic nechápu, vycestuji s ním raz dva. Nikoli pěstmi, které jsem definitivně složil po padesátých narozeninách (dříve jsem trochu marně boxoval), ale racionálními argumenty.
Ano, starý jsem dost, v tom se nikdo nesplete. Blbý snad nikoli. Co mne na starší, tedy mé, generaci irituje, je občasná (a teď mi, prosím, promiňte ta neslušná slova, ale bez nich to nevyzní) zapšklost a nasranost na všechny a na všechno.
Jsem starý, a proto musím být nasraný? To tedy ani náhodou.
Já se mám dobře. Peněz tak akorát, abych mohl vyrazit jednou za rok k moři. Nepotřebuji žádat komouše o devizový příslib a státní banku o zahraniční měnu. Nemusím předkládat plánek mého cestování v cizině.
Zkrátka, kam si usmyslím, tam pojedu. Koupím si, co chci, džíny mi už nemusejí posílat kamarádi z Německa, ještě si spořím na kvalitní rakev a spořím i vnoučatům. Dávám to, protože žiju skromně.
Ale už to slyším: Horáčku, to se ti to píše, jsi ve vatě, ale já na to nemám.
Nejsem ve vatě. Mám důchod dvanáct tisíc a přivydělávám si ekonomickým poradenstvím. To mi bohatě stačí na to, abych všechny tyto položky zvládl.
O životní minimum se postará stát – nikdo neumře hlady. Ale v zájmu každého seniora by měly být další aktivity, které by mu přinášely určitý prospěch. A to je jen a jen na nich.
Tak si pořád nestěžujme. Pokud jde o mne, nedělám to. Žiji v krásné zemi s nádhernými památkami ve středu Evropy, která teroristy a uprchlíky zatím zaplaťpánbu nezajímá. Máme po dlouhých letech konečně demokracii, dlím od dubna do října v přírodě na hausbótu, bedlivě sleduji i60 a dění světa v televizi.
Třebaže na slapské přehradě chodím na suchý záchod, je mi moc dobře.
Nejsem žádný zapškloun!
