Když úplně mrňavý byl, jak kulička vypadal, s délkou do šířky ubýval, až do ozdravovny se dostal. Život však vesele dál šel, rodiče a sestřička ho milovali, on s kamarády dětství užíval. To krásné obyčejné, kdy nebyl problém, že cizí pes se zakousl do prdelky jeho. Chvilku jekot a řev, potom dál byly veledůležité akce na půdy tajemné. Tam skrývalo se po nájemnících bývalých věcí, které pokladem přímo byly.
Tak třeba na jedné půdě v krabicích byly kolejnice a vláčky plechové od firmy Merklín. Vláčky, koleje, křižovatky a výhýbky. První setkání se železnicí. Koleje po půdě rozložené, mašinky a vagonků kopa. Potom prošoupaná kolena po lezení podlahou půdy.
Maliny a borůvky s hrníčkem v lese s mamkou nasbírat. Mnohdy i spánek přišel v borůvčí. Knedlíky s borůvkami bývaly však potom pohádkou na talíři. Do lesa však se nechodilo jen za prací, ale i na nádherné výlety. Na Bramberk, na Černou Studnici, na Proseč, kde byla chata Hašlerova nebo Fučíkova. Nádherné procházky do přírody i když i doma byla všude okolo nás.
Doma zas bylo moře havěti různé. Taťka velikým holubářem, a tak 50 párů holubů problémem nebyl, taky k tomu ve voliéře ptactva různého. Andulky neustále ječely, bažanti zlatí, stříbrní i obyčejní. Starost okolo byla, krmení neustálé, tráva pro králíkárnu plnou a seno v létě sušit. Rodiče do práce chodili, a tak kluk se setřičkou svou běžně chodil seno sušit, obracet a když nebezpečí vody z nebe hrozilo, tak nakupit. Takže v létě nejběžnějším oblečením trenýrky samotné byly. Přesto vše čas na lumpárny zbýval. A jelikož lumpárničky se občas děly i na půdě školní, nějaká ta poznámka se objevila, kterou následovala doma vařečka či ruka pádná. Ale škoda každé rány, která vedle padne.
Jelikož se žákovská pravidelně musela předkládat rodičům, byla snaha nějak poznámek se zbavit. Dětská naivita slavila hody,když guma snaživě vymazala nejen poznámku, ale i stránku naskrz. I pokusy o imitaci otcova podpisu byly, končily však vždy katastrofou.
Učení ve škole bylo tak běžné, z pohledu dětského naprosto nedůležité. Přesto koule moc častá nebyla. To by následovalo domácí vězení, což nebylo záživné. Z předmětů nejzajímavější byl dějepis. Doma rodiče podporovali četbu a tak troška znalostí sedala u neoblíbeného dějepisáře využít. Párkrát se stalo, že ostatní se učili a vyčůránek využil možnosti se ulít a rád splnil panu učiteli tu a tam nějakou pochůzku. Ze zkoušení se tím stejně nevyvlékl. Přesto pohoda. Doma toho bylo dost v knihách a tak i občas byla drzá diskuze.
Přesto jednou se stalo z důvodů tajemných, že koule padla z písemné práce. Byla nejen koule ale i poškola. Tam pod dohledem pana učitele osobně nová písemka, na které zasvítila jednička. Tu s 5 pan učitel zničil. Historie zůstala celoživotním koníčkem, stejně jako cestování a malé mašinky. Ty na jedné vánoce jezdily okolo stromečku a naprosto uchvátily. Byly vlastní.
Jednou se zrodil s kamarádem nápad. Pojedeme se podívat do Liberce do ZOO. A sami. Nebylo to sice moc daleko, jen asi 15 km, ale finanční hotovost žádná, a tak lesem zkratkou. Dopadlo to celkem dobře i když kýženého cíle se nedosáhlo. Nějak se začalo smrákat, tak honem domů. Za světla se to nestihlo, bylo to bez povolení, tak co čekalo? Strach z výprasku svazoval nohy doma kolem domu bylo nějak moc lidí. Z roští se dalo vypozorovat, že je to hledací výprava. No, to to dopadne. Potichoučku útěk do roští parkového. Okolo chodily s rodiči a známými i naši spolužáci. I v roští bylo slyšet řeč o tom jak se všichni o ty dva strachují. Zadem a opatrně domů. To však bylo jen chvilková záchrana. Po objevení nejprve veliká radost, potom pár na pr… Přesto to bylo fajn.
Byly to časy, kdy holky byly úplně zbytečná stvoření a jen otravovaly. Sice nebyl nikde žádný fotbal. Ani to nikoho nelákalo. Vlastně ani žádné hřiště nebylo a nikomu nechybělo. Roky však přibývaly, holky byly už považované za kamarádky potřebné. Také už se zúčastňovaly společných akcí. To už holky začínaly nabírat trošku jiné tvary,šaty vepředu měly nějak víc vytahané. Klukům však to zatím moc neříkalo, dál to bylo na přátelství.
Do Jablonce už se mohlo jezdit tramvají samostatně, starému kolu se říkalo plečka. Bylo to takové terénní, s kterým se dalo jezdit bez problémů všude. Přišel však ještě jeden průšvih, který se vymykal běžnému. Ve městě měli vzduchovou pistoli za 43 Kčs. Péťa ani Ruda potřebný obnos neměli, a tak Peťánek si je načerno vypůjčil z rodinných záloh. Pistole se koupily dvě, pistolníci byli na výši. Domů se však zbraně nedaly brát, a tak se ukryly v lese. Jenže to prasklo a ve škole byl mazec velký, o domácím nemluvě. Třídní důtka, horší známka z chování na vysvědčení zůstala na památku.
O té dodnes potomci nevědí.
