Že jsem se narodil v posledním roce válečném či těsně poválečném se dalo vyčíst z mého profilu. Tak ještě snad místo, kde jse se narodil. Místo, kde se říká DOMA, ač již téměř půl století tam nebydlím. Je to Jablonec nad Nisou, či spíš jeho dnešní součást, bývalý městys Mšeno nad Nisou. Píše se nad Nisou a to za námi v lukách tekl takový potok a ona to Nisa byla. Vlastně jedna z Nis, neboť jich více je a později v jednu větší se stékají, přesto dlouho jako potok vypadá ta řeka.
Dodnes se rád jezdím podívat Domů, i když původní Mšeno zmizelo a stojí tam sídliště. I místo mého rodného domku stojí panelák. Ulice mají jiný směr, jiná jména, a tak se pokaždé postavím za naši školu a říkám si: tak tady asi někde byl náš dům, tady jsme si hrávali. Pár domků zůstalo, tak zabloudím do míst, které nejsou sice tak spjaté s dětskými vzpomínkami, ale ke starému Mšenu patří.
Do školy to bývalo přes ulici a plot, jenže pan školník byl dle našich tehdejších názorů kruťas, a tak jsem musel pečlivě obcházet školní zahradu a vcházet hlavním vchodem. Škola stojí dodnes mezi paneláky, ač v provozu dávno není. Postavili novou, větší. V naší staré škole bývali i esenbáci i Vietnamci a další nedůstojné využití. A jelikož při návštěvách Jablonce jsem potkával čím dál méně mých spolužáků, neboť sídliště vše rozprášilo, pokusil jsem se s kamarádkou dát dohromady školní sraz. Poprvé po 25 letech.
Jelikož Boženka bydlela dále ve Mšeně a její muž byl další spolužák Jarda a podařilo se mi ukecat ještě dceru bývalého pana školníka, byl sraz na světě. Samozřejmě bez mého velkého přičinění a za velké snahy Boženky (měla výhodu, dělala vedoucí na místní poště a hodně lidí znala) jsem potkal některé kamarády skutečně téměř po 25 letech. Někteří byli ti z dětství a mohl jsem Jirkovi říci hned mezi dveřmi ČAU Prádelno, ač jinak se Praisler jmenoval. U mnohých však bylo nutné opětné představování. A to si některé holky klidně řekly jejich nové jméno.
I pány učitele jsme tam měli. Bylo nám děsně dobře, a tak další srazy následovaly a tradice se zachovala do dneška. Jsem rád. Z toho starého Mšena skutečně mnoho nezůstalo. Ale to nejhlavnější žije dál - přátelství. A abych nezapomněl. Před hasičárnou stával starý dub o velkém průměru. Několik nás ho muselo objímat. Dnes po hasičárně ani šajnu, dub však stojí dál.
Nějak jsem se moc rozkecal a proto končím. Boženko, je na tobě, jestli někdy budeš chtít pokračování povídání z života mého. Přeji Ti nádherné dny, plné krásných vzpomínek a tajných přání.
