Nevěřila jsem, že se ve mne probudí to dětské nadšení a zápal a i umíněnost a hádavost, ale je to tak. Před dvěma roky jsme se přítelem zapojili do hry zvané Geocaching. Je to hra, která spojuje prostřednictvím internetu tisíce lidí po celém světě bez rozdílu věku. Dalo by se i říci, že se jedná o oddíl turistiky s motivací- na konci se ukrývá „poklad“, většinou v plastikové krabičce. Je zde zápisník, kam se zapíšete stejnou přezdívkou, jakou jste zvolili při registraci. Pro tuto akci potřebujete vybavení GPS.
Takže vybaveni „chytrým telefonem“ a jakous takous navigací jsme vyrazili. První „kešku“ jsme lovili v okolí bydliště. Souřadnice se načetly a my hledali…
Cestou jsme vyděsili pár rybářů zakoukaných do klidné hladiny rybníka a dorazili jsme k hromadě hlíny a sutě. Začalo hledání. Objevili jsme Cédéčko uvázané na šňůrce a jupíííí, naivně jsme se domnívali, že to je ono. Vůbec nám v tu chvíli nedošlo, že se jaksi nemáme kam zapsat. Nevadí, zapíšeme doma. Doma jsme zjistili podle ostatních zápisů, že jsme byli ale úplně někde jinde, že ta pravá „keška“ je za zdí v zámeckém parku a krabička se tulí někde ke stromu. Zasmáli jsme se a druhý den jsme šli znovu, už s lepší navigací.
Radost z prvního opravdového nálezu byla ohromná. No a od té doby, vlastně kam jedeme, všude se snažíme hledat poklady. Máme radost z každého nálezu a musím říct, že některé schovky jsou opravdu dokonalé. Třeba vydlabaný kus větve, pohozený pod stromem, nebo šnečí ulita, nebo rafinované, které dokonale splynou s podkladem. Stačí maličkost a přejdete úkryt jako nic. Hlavní je, že se o místě dozvíte spoustu zajímavostí, protože každý, kdo poklad ukrývá má tu povinnost informovat ostatní co je v místě zajímavé. Existují i takové poklady, kde od jednoho postupně pomocí nápovědy přecházíte k dalšímu a dalšímu až dojdete k finálce.
Myslela jsem si, že jako rodilý Pražák znám Prahu dobře. Chyba lávky. Hledání pokladů nás protáhlo takovými místy, kam jsem nikdy nezašla.
Věřili byste, že na Starém Městě je tovární komín? Je. A dokonce jen kousek od rušné Královské cesty. Je ve dvoře bývalého kláštera dominikánek a patřil k tiskárně.
Anebo rýhy na zdi Malostranské mostecké brány, nevšimla jsem si jich, až nyní. Není to vandalismus, pochází z doby halapartníků. Ti si tu o zeď své zbraně brousili.
A co otisk ruky – na pravé ruce je šest prstů a na levé pro změnu chybí palec. Není přesně známo z jaké doby vlastně je. Ale podle studií je stáří asi 300 let.
Ulička, která není ani na mapě. Vypadá jako vchod do dvora nějakého paláce. Je to těžká romantika, nebo ulička duchů? Květena si tu dělá, co chce, nikdo ji neničí. Ulička se na noc zavírá.
A co Pražská Itálie. Úzké uličky, honosné paláce, a když se tu budeme procházet, budeme jako v Itálii kolem roku 1600. Dnes v jednom domě sídlí kulturní centrum italského velvyslanectví.
Jak tak brouzdáte různými místy, začnete si více všímat okolí a lidí. Seznámíte se s dalšími hledači (kačery) a lovíte třeba společně. Někdy víc hlav, víc nápadů je zapotřebí. Poznali jsme mladíka, který si založil vlastní kešku - v Himaláji.
Tato turistika má jeden veliký plus. Když někam přijedete a program začne váznout, juknete, zda v okolí nejsou nějaké poklady a věřte, že se vždy někde něco najde. Vyberete si podle náročnosti terénu a uložení, a máte o zábavu postaráno. Hlavně děti se zabaví a někdy právě s jejich pomocí najdete ty úkryty, na které jsme my dospěláci krátcí (matička, šroubek). Dětská fantazie je úžasná.
Letošní zima bude zřejmě velice mírná, tak můžeme ťapkat až do setmění. A když se stavíme na dobrý čaj, nebo kávu bude to krásné zakončení dne.