Dva blbouni, studenti na průmyslové škole železniční, hráli spolu přiblblou hru. Každý z nich prohlásil okres, ve kterém se nacházela jeho vesnice za království. Každý z těch dvou byl samozřejmě prohlášen ,,vůlí všeho lidu“ za panovníka. Byli by tuhle pitomou hru dovedli až do absurdnosti, dohodli se však na jejím ukončení. Usoudili, že na vedoucí posty ve státní správě, na obsazení všech velvyslanectví a lukrativních, dobře placených funkcí, nemají dost příbuzných! S tím měl konečně problémy i Napoleon. Všem příbuzným pořídil výhodná místa místokrálů na dobytých územích. Sestry vyvdal za vlivné osobnosti a zvýhodnil je taktéž.
Doktor Alexej Čepička dosáhl generálské hodnosti a funkce ministra národní obrany nezištným sňatkem s dcerou samotného Klementa Gottwalda. Akorát divní lidé nepreferovali své příbuzné. Divný člověk Karl Dönitz, admirál a vrchní velitel ponorkového loďstva Třetí říše, nechal své dva syny zahynout na ponorkách! Také polní maršál Von Manstein připustil, aby jeho syn Gero padl jako vojín v první linii na ruské frontě. Divný člověk Josef Stalin zase odmítl vyměnit svého zajatého syna Jakova za polního maršála Von Pauluse, zajatého u Stalingradu. Měli smůlu, že nebyli Češi. Synové zmíněných potentátů by v České kotlině přežili jistě válku někde v archivu!
Nomenklaturní kádr Bořivoj Vyhlídka studoval čtyřletou průmyslovku pět let. Poslední ročník musel pro velký úspěch opakovat. Nikdo neví, jak to dokázal, protože se prostě po propadnutí odcházelo ze školy. Bořivoj však záhy vstoupil do komunistické strany. Prosadil se v recitačním kroužku. Vynikal v recitaci veršů Vladimíra Majakovského a Stanislava Kostky Neumanna. Jeho přednes básní Lenin zvon a Zpěv míru byl burcující a inspirující. Po absolvování školy vykonával jen krátce funkci výpravčího. Jako nomenklaturní kádr a komunista byl instalován do funkce náčelníka železniční stanice Dubina.
Ve stanici vládl pevnou rukou. Bál se akorát signalisty Vodseďálka, předsedy stranické buňky. Za celou dobu panování se postaral o všechny své příbuzné. Československé státní dráhy přijaly jím preferované pokrevní bratry a postaraly se o jejich budoucnost.
Čas oponou trhnul. Přišel Vítězný listopad. Nomenklaturní kádr Bořivoj Vyhlídka znejistěl. Už se viděl v kotelně jako starší topič. Najednou mu došlo, jak zamávali vítězové s poraženými za normalizace po roce 1969. S nikým se tehdy nemazlili. Napadla jej strašlivá myšlenka. Bude následovat třetí emigrační vlna! Když totiž komunisté zvítězili v roce 1948, muselo v první emigrační vlně opustit vlast tisíce poražených. Totéž se opakovalo i po roce 1968. Logicky tedy, po vítězství té druhé strany, budou komunisté nuceni emigrovat do Sovětského svazu! Jeden a půl milionu komunistů se bude řadit u vlakových souprav s příručními zavazadly. Ti, kteří zůstanou, budou nuceni zříci se marxismu, leninismu a odejít pro jistotu do kotelen a lesních maringotek! Náčelník stanice Bořivoj Vyhlídka si nedělá pražádné iluze, že by v Sovětském svazu vykonával funkci náčelníka. Asi by i se ženou a dětmi krumplovali na trati vedle žen, které takovou práci v Sovětském svazu běžně vykonávají. Zůstane -li doma, může si v kotelně pouštět rádio a na krátkých vlnách poslouchat rozhlasovou stanici Hlas rudého Československa či Opět rudé impérium.
Srandovní a podivná sametová revoluce však smetla z čela nomenklaturních kádrů všechny chmury. Nejsme jako oni! Pravda a láska zvítězila nad zlobou a nenávistí! Jeden a půl milionu komunistů se někam rozplynulo. Žádná třetí emigrační vlna. Vítězové nedali poraženým zahynouti!
Porevoluční čistky na sebe ovšem nedaly dlouho čekat. Vrchní komunista na ředitelství pochopil, že jako stará struktura nemůže nadále vykonávat dosavadní povolání. Vzal několik věrných a založil prosperující zasilatelský podnik. Využil známostí a začal bohatnout. Bývalý vysoký stranický funkcionář se rozpomenul na svou minulost a vrátil se zpět ke své původní profesi výpravčího vlaků. V jeho kmenové stanici nebylo však pro něj místa. Nabídli mu špatně placené místo výhybkáře. Soudruh se rozčílil, sprostě jim vynadal a otevřel si z trucu několik prosperujících obchodů s masnými výrobky!
Došlo i nomenklaturního kádra Bořivoje Vyhlídku. Přestal být náčelníkem stanice, stal se přednostou!
Nová demokracie změnila i rovnici, vedoucí k letu vzhůru. Za komunistů měla rovnice jednodušší povahu. Stupínek ke kariéře se rovnal – protekce plus rudá stranická knížka. Po Vítězném listopadu nastal demokratický obrat. Rovnice byla opravena na – protekce plus několik druhů stranických knížek! Výpravčí Saponát byl vyplaven nahoru pomocí příbojové vlny, opatřen knížkou s modrým ptákem.
České dráhy najednou ztratily dvě třetiny dopravních výkonů. Začalo se propouštět, zeštíhlovat. Zatímco dole byly stavy zaměstnanců vykráceny až na mez bezpečnosti dopravy, namnožili se úředníci jako mandelinka bramborová. Tak se stalo, že ve stanici se třiceti výhybkami zůstal na jejich údržbu a případné nepředvídané události jediný člověk! Železniční uzel pak začal disponovat padesáti náměstky.
Do nenávratna zmizely časy, kdy za zimní kalamity odklízelo sníh z výhybek až deset zaměstnanců. Zapojeno bylo tehdy šest mužů od traťovky, posunová četa v síle tří mužů a venkovní výpravčí. Ženy z kanceláří pak zametaly perony. Po Vítězném listopadu zůstal jediný člověk. Na ředitelství byl ovšem vyčleněn pohotovostní tým úředníků. Před budovou měli připraven osobní automobil. Nebyl vybaven lopatami a škrabkami. Byl připraven dopravit úředníky na místo kalamity, aby vyšetřili, co zanedbal zaměstnanec při vymetání výhybek a jakých chyb se dopustil vedoucí směny při organizování jeho práce. Padl dokonce návrh, aby stanice byla vybavena průmyslovou televizí, která by sledovala každý krok pracujícího zaměstnance. Vedoucí směny u monitoru by jej mohl pomocí vysílačky pobízet k většímu tempu! Protože v každé porevoluční vládě byli zástupci strany lidové, pán bůh se ustrnul a zimní kalamita začala být v těchto zeměpisných šířkách velkou zvláštností.
Přednosta Bořivoj Vyhlídka si svolal zaměstnance. Měl k ním tento proslov:
,,Vážení zaměstnanci. Doba je zlá, dráha propustila hodně lidí. Ti co zůstali se musí spokojit s málem. Byl vydán zákaz zaměstnávání důchodců a zaměstnávání lidí z ulice. Zaměstnanec, který bude ve své funkci přebytečný, dostane jiné místo, třeba daleko méně placené. Budete pracovat bez přesčasů. Je vás moc a já budu muset hodně přemýšlet, abych sehnal práci pro všechny. Snad se mi to podaří. Pochopte tíživou situaci. Doba je zlá!“
Za čtrnáct dnů nastoupil na stavědlo důchodce Vavřinec, bývalý výpravčí a tchán jeho přímého představeného. Aby toho nebylo málo, zaměstnal přednosta i jeho manželku. Vykonávala pak funkci staniční. Pro tělesné indispozice měla problémy s chůzí samotnou, natož aby mohla ještě k vlakům přinést poštu a balíčky. Sloužila však o sobotách a nedělích, kdy na jiných stanicích měli zaměstnanci této profese volno! Vlastní manželku přijal pochopitelně také jako staniční, ačkoliv byla ,,z ulice“. Tento akt byl ovšem za normální situace nepřípustný!
Reorganizace zasáhla i železniční stanici Dubinu. Přišla o přednostu! Tato funkce byla bez náhrady zrušena. Pět železničních stanic bylo spojeno pod jednotné vedení, které se přemístilo do jediné velké stanice Dobrotín. Čtyři přebyteční přednostové byli přemístěni na ředitelství. Zde posílili ilegální jednotku Lidových milicí, udržovanou tajně v plné bojové pohotovosti. Pátý, Bořivoj Vyhlídka, byl v této střediskové železniční stanici ustanoven dopravním náměstkem. Jeden jeho syn se mezitím stal ekonomickým náměstkem na ředitelství a druhý postoupil ze železničního stavědla na post výpravčího vlaků. Výpravčím učinil také instalatéra! Byl příbuzným přímého nadřízeného.
Ve vylidněných železničních stanicích se začaly slučovat funkce. Ve stanici Dobrotín byly sloučeny funkce osobní pokladní, nákladní pokladní, kalkulantka a přípravářka. Tato kumulace natolik zaměstná pracující ženu, že si asi bude nucena vymáhat pracovní přestávku u soudního dvora v Haagu! Když přijela jednou revize, zvící tří revizorů, začala se zaměstnankyně pohybovat v magickém kruhu jako hřídel rotačního motoru dvouplošníku za první světové války.
Z jedné vyprázdněné kanceláře se ozývá:,, Vlečkovou agendu, prosím!“ Z druhé:,,Přineste mi deníky osobní pokladny!“ Žena pobíhá z jedné kanceláře do druhé a mezitím stačí odbavit nákladní vlak. Tři kontroloři si půjčují jedinou zaměstnankyni a kontrolují výsledky její práce.
A co náměstek Bořivoj Vyhlídka? Ošetřil již všechny své příbuzné. Činil tak natolik neomaleně, že jeho činnost začala vzbuzovat otázku. Co tento člověk všechno ví na své představené, že mu jdou tak ve všem na ruku? Vrcholné číslo Bořivoje Vyhlídky mělo ovšem ještě přijít.
Zcela vylidněná železniční stanice Dobrotín byla opatřena novou funkci. Objevil se náměstek pro ekologii! Tomuto novému náměstkovi byla vyčleněna samostatná kancelář s počítačem nové generace. Do této funkce byla jmenována jeho dcera a počítač dodala manželka jeho nejstaršího syna. Učinila tak z funkce vedoucí zásobovacího oddělení na ředitelství. Zrušení zasedací místnosti stanice Borovice a její přestavbu na byt pro ekologickou náměstkyni, už Bořivoj Vyhlídka do vítězného konce dotáhnout nestačil.
Tečku nad řečmi o bohulibém jednání neoblíbeného náměstka učinil výpravčí Bernát. Všichni zaměstnanci totiž potají kritizovali akty protekčního řádění všemocného náměstka. Všichni tiše o věci mluvili šeptem s ohnutými hřbety. Každý si uvědomil, jak je snadné v dnešní demokracii přijít o práci. Nikdo panu náměstkovi nedokázal říct pravdu. Lojzík Bernát ale sloužil předposlední směnu, těsně před odchodem do důchodu.
,,Co tomu všemu, co se kolem nás děje, říkáš?“ otázal se náměstek Vyhlídka šedivého výpravčího. V rukou třímal krajíc se svačinou.
,,Víš Bořku, já ti to řeknu vtipem“ zareagoval oslovený.
,,Ředitel velké továrny si nechal nastoupit na nádvoří všechny své náměstky. Pravil: ,,Již na všechno nestačím, musím si za sebe najít náhradu. Příští ředitel musí být skutečným manažérem. Musí to být člověk na úrovni, musí mít manažérské schopnosti a musí umět jednat s lidmi. Budeš to ty, Josefe. Co na to říkáš?“
A tu oslovený vystoupil z řady a zvolal:,,Děkuji tatínku!“