Maturitní zkouška na železniční průmyslovce ve Valticích se chýlí ke konci. Frantík Rendlů je už v předmětu železniční přeprava za vodou. Celní záležitosti zvládl na chvalitebnou. Předseda komise soudruh Ropek se tváří spokojeně. Najednou se zeptá:
,,Co byste nám, soudruhu, mohl ještě sdělit k problematice železniční přepravy?“
,,Zaujaly mne pokrokové pracovní metody sovětských železničářů!“
Takovou ptákovinu si mohl dovolit. Otázka byla jen doplňující. Mezi členy komise to zašumí. Šeptají si mezi sebou a předseda se zeptá:
,,A jaké metody vás soudruhu zaujaly?“
,,Metoda Žučichin a metoda Ivanovová!“
Komise netuší, že výklad těchto pracovních metod je parádní číslo zkoušeného na soukromých estrádách. A maturant vypráví:
Soudruh Žučichin byl komerční skladník. Přemýšlel přímo hlavou. Tu dostal geniální nápad. Ve svém skladišti si začal nadepisovat vápnem směry. Zboží pak roztřídil a uložil pod vyznačené nápisy. Přitom striktně dodržoval zásadu, že těžké kusy patří vespod a lehké nahoru. Zamezil tím bloudění zásilek, ztrátám a častému zničení křehkého zboží zbožím těžkým a neskladným. Podařilo se mu omezit hospodářské ztráty a byl navržen na resortní vyznamenání! V současnosti lze metodu Žučichin použít při ukládání zboží do košíku v samoobsluze.“
Ředitel Formánek, kovaný stalinista, nervózně hledí do oken. Místní udavač a zástupce lidosprávy se tváří spokojeně a visí na ústech zkoušeného. A Frantík pokračuje:
,,Soudružka Ivanovová si zase vzala do osobní péče celý vagon. Do práce chodila s krosnou a celý vagon vylepšila záclonkami. Jako průvodčí vlaků si vzala do socialistické péče i služební samovar. Na Sibiřské magistrále si to mohla dovolit. Jela ve svém vagónu šest dnů. Tato pokroková pracovní metoda je ovšem v našich poměrech poněkud nevhodná k následování. Naši republiku nadél lze projet přece už za dvacet čtyři hodin!“
Maturitní komise zrozpačitěla. Chvalitebná na maturitním vysvědčení vylepšena nebyla.
Akorát po celé akci vyběhl za Frantíkem na chodbu ředitel Formánek. Tento soudruh se pak dlouze díval Frantíkovi do očí. Hledal v nich vše prozrazující záblesk srandy!
Frantík to ustál s kamenným výrazem Fríga. Pro všechny případy měl však v záloze sešit ze zkoušeného předmětu. Tyhlety a jiné pracovní metody nadiktoval učitel žákům už v prvním ročníku.
To vystoupení Orchestru Československé televize v místním kuturáku byl Frantíkovi čert dlužen. Agilní šéf programu a předseda Osvětové besedy si to špatně spočítal. Co na tom, že sál byl vyprodán. Lístek do první řady stál 45 korun a do poslední o dvacet korun méně. Na pódiu účinkovalo dvacet šest lidí. Tentýž počet byl ubytován v hotelu Dukla ve Vyškově. Je nutno zaplatit nejen fakturu, ale i alikvotu ubytování. To se dají dohromady všichni pořadatelé a útrata umělců se podělí jejich počtem. Každý pořadatel pak uhradí patřičné penzum. Pořadatelé byli však v tomto případě pouze dva – Osvětová beseda v Podboří a Okresní výbor svazu Československo-sovětského přátelství!
,,Musím se o něco pokusit. Třeba celou útratu v hotelu zaplatí přátelé Sovětského svazu sami?“
Před fortnou milosrdných stojí prosebník. V rukou třímá pomyslnou čepici. Slečna v předsálí u předsedy Okresního výboru SČSP vítá příchozího úsměvem. Odskočila někam a za chvíli zašvitořila:
,,Soudruh tajemník vás očekává.“
Ve dveřích se objeví napřažená soudružská pravice. Potřepávání obouruč. S trochu nachýlenou hlavou připomíná soudruh tajemník Klému. Se zájmem vyslechne poníženou supliku.
,,Ale ano, soudruhu. Pro nás to není problém. Alikvotu zaplatíme sami. To samozřejmě zařídím.“
Sekretářka přináší dva šálky kouřící kávy.
,,Povídejte,“ vybízí tajemník. Pobízet nemusí dlouho. Frantík byl na kecání vždycky kadet. Tajemník usrkává kávu a pokyvuje uznale hlavou. Najednou se zatváří tajemně.
,,Mám pro vás velký kšeft! My vám do toho vašeho kulturáku pošleme sovětský soubor Zavrjucha!“
Tenhle člověk si určitě dělá vyloženě srandu. Marně pátrá Frantík po záblesku srandy v očích okresního tajemníka. Nic, docela nic! Ten chlap to snad opravdu myslí smrtelně vážně. Jeho pohled je pevný. Asi je to zavilý stranický jaderník. Frantíka vždy fascinoval výraz – zdravé jádro strany.
Host začíná blekotat. Pochybnosti se však odrážejí od stěny odhodlání.,, Vole nesmíš to pokazit! Mohl by se naštvat a nezaplatit ten hotel!“
Tajemník vycítil rozpaky.
,,Uděláme to takhle. My ten soubor pošleme do vašeho kulturáku zcela ve vlastní režii. Zaplatíme i pronájem sálu!“
Paráda! To se Frantíkovi líbí. Už nebudeme zainteresováni, vše půjde jaksi mimo. Frantík se těší, jak zpoza buka bude pozorovat ten debakl.
Před kulturákem stojí osobní automobily. Přijíždějí další a další. Hloučky tvoří svátečně oblečení lidé. Baví se a živě gestikulují. Za chvíli je parkoviště zcela zaplněno. Řady automobilů se táhnou až k místnímu nádraží. Schyluje se k pobožnosti. Lidé luští azbuku na stěnách zájezdového autobusu. Uvnitř sálu to hučí jako v přetopeném kotli. První čtyři řady polstrovaných židlí jsou už obsazeny. Sál se plní. Je tady každý, kdo musí být viděn. Terorista, který by dovnitř vhodil bombu, paralyzoval by zcela komunistickou stranu na okrese Vyškov! Židle obsazují staří bojovníci se svými obrožovanými manželkami. Švitoření nebere konce.
A už to začíná. Přicházejí harmoniky a balalajky. Přibíhají zpěváci a tanečníci. Přijíždějí krojované Mášenky. Sovětské soubory opravdu na úrovni. Program je pěkný. Z davu mává na Frantíka okresní tajemník SČSP. Září jako melounek. Z očí mu sálá spokojenost. Jako by chtěly říct – vidíš?
Celá událost se pak promítne do zprávy o činnosti místní organizace SČSP. Ve zprávě je stručně uvedeno: V pokladně nemáme žádné peníze. Celou pokladní hotovost jsme byli nuceni vydat za vstupenky na vystoupení sovětského souboru Zavrjucha v našem kulturáku!
Jednoho večera se Frantík Rendlů málem udávil rohlíkem. Právě večeřel, když v televizních novinách ukazovali šot. Litoměřická diecéze obdržela nového patrona. Velká církevní sláva uváděla do funkce blahoslavenou Zdislavu z Lemberka. To by nebylo nic zvláštního. Zvláštní byl rozhovor televizního reportéra se světícím biskupem. Biskup pravil:
,,Víte, on ten bývalý patron byl cizinec. Zdislava z Lemberka je přece Češka a bude českému národu rozuměn lépe!“ Co na tom, že žila ve třináctém století?
Ten pán tohle pravil s naprosto vážnou tváří. Ani záblesk srandy v očích člověka, který hlásá celému národu takovou blbost!