Postřehy z jednoho obyčejného dne ze života seniorů
Ilustrační foto: pixabay.com

Postřehy z jednoho obyčejného dne ze života seniorů

24. 1. 2016

Začátkem týdne jsem absolvovala lékařskou kontrolu na Engokrinologické ambulanci v Olomouci. Vyběhla jsem z domu dřív, protože musím ještě stihnout místní dopravu k vlaku. Naproti před našim domem jsem viděla něco malého v černé bundě, jak táhne popelnici. Aha naše osmdesátiletá malá sousedka o čepici větší jak popelnice vláčela popelnici jak hovnivál svoji kuličku.

Pomohla bych jí, ale popelnice stála už na místě před vchodem, než jsem zamkla branku. Začala odmetat sníh vedle sousedce, která je na tom dost špatně, chodí o holi, jinak všude jezdí autem. Sama také má hůlku a od nového roku i vozíček, sice nevím, na co, ale to není moje starost. Ještě ji tak předepsat vrtulku na tryskový pohon, tak by se vznášela i s kolem nebo s prázdnými krabicemi, co pořád vozí. Přitom její syn a snacha byli doma, ale nevylezli jí pomoct.

Po cestě vidím jet s kočárkem mladou maminku asi s dvouletým dítětem. Dítě na maminku mluvilo, ale maminka neslyšela, protože měla na uších sluchátka, tak, jak je to u mladých lidí zvykem, ji duněla muzika duc, duc. Za našich mladých let, i když jsme času taky neměli, ale pořád jsme dítěti něco vysvětlovali a poučovali jej. Dnes jim to nahradí televizní přijímač s možnosti přepínajících kanalů nebo počítač. Žádná komunikace s dítětem.

Vlakem jsem se dopravila až do Olomouce, kde jsem si koupila seniorský lístek a usedla do tramvaje. Seděla tam nějaká stará paní. Někdo se chtěl na něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve svém malém kutlochu. Vzpomněla jsem si, jak kdysi dříve v tramvaji sedával průvočí a ten informoval cestující o přestupech, a dalo se s ním o všem povídat. Stará paní mi něco říkala, chtělo se ji povídat. Odpovídala jsem ji a bavila jsem se s ní do doby, než vystoupila.

Všimli jste si jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým...

U lékaře jsem chvilku čekala. Byla jsem objednaná. Základní vyšetření sono štítné žlázy. Lékař si stále něco psal a psal a koukal se do počítače, ani neměl čas se na mě podívat. A co by taky na mě seniorce viděl, že?

Nechápu, proč se mě tedy vyptával, jak mi je, jak se cítím, jestli pociťuji změny, když mu všechno řekne počítač? 

Zastavila jsem se u nás v marketu a zavzpomínala jsem si, že ve vedlejší ulici byl obchod pana Němce. Smíšené zboží. Než jsme nakoupili, tak se nás vždy mile usmál, vyptával se na rodiče, na děti, co nemoci a probrala se celá rodina. Rádi jsme tam chodili nakupovat, věděli jsme, že tento člověk patří do našich životů. Teď v samoobsluhách většinou nenajdeme nikoho, kdo by nám poradil, kde určité zboží máme hledat. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem se zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může unavená pokladní promluvit a usmívat se na nás, nemá čas se ani vysmrkat.

Už jsem v naší ulici,ze státního domu vyšel pán.Asi tam bydlí,je to někdo koho neznám,jako další obyvatele domu,asi je tam na návštěvě napadlo mě.Vzpomněla jsem si jak před tímto domem na lavečkách vždy navečer se scházelo půl ulice jen tak na kus řeči,popovídat si,někdo z domu asi správcová nám někdy i uvařila  logrovku.Pro mě to býval tenkrát takový pocit bezpečí,lidé byli k sobě milí vstřící,pomáhali si fyzicky i duševně.Teď mě napadla myšlenka jak naproti sousedka,která špatně chodí kolikrát spadla a nezvedne se.Ta druhá osmdesátiletá na mě zvonila,abych ji se synem pomohla zvednout.Že ona ji zatím dělá dušení podporu.a že ji  to asi pomáhá.To sice nevím,když seděla půl dne v záhonku na zahradě,nebo u kopy dřeva.Stará paní tam ze dvora vidí,my ne.

Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí,už jen tak si povídajících..

Jsem konečně doma, trochu vymrzlá, ale celkem spokojená, že další kontrola mě čeká za rok. Zlobil mě telefon, tak jsem volala poruchy. Po nekonečně dlouhé době a vyhrávání nějaké písničky a přepojování na dalšího člověka se ozval hlas jako ze záhrobí. Co pro Vás mohu udělat? Na tuhle otázku jsem už alergická. Slyším ji při každém volání do všech institucí. Zmáčkněte jedničku, když zmáčkněte dvojku, když zmáčknete křížek, když to, co jsem nepostřehla, jsem stará, nepozorná, nemotorná. Co už v tomto věku? Zkusila jsem mačkat dle pokynů, abych se nakonec dozvěděla, že nebylo nic stisknuto, spojení je přerušeno.

Kruci, co mám zmáčknout, aby lidi k sobě našli cestu? Volala jsem do hluchého telefonu.

Vzpomínáte si přátelé, jak jsme v dětství sedávali s rodiči i po večeři u stolu a povídali si? Času ani tenkrát moc nebylo, ale rodiče s námi komunikovali. Dnes sedí rodiče u televize, přepínají kanály nebo se věnují svým zájmům. Děti pokud nesedí u vlastní televize v pokojíčku, tak tam mají svůj počítač, notebook nebo taky tablet. Naše cesty, aniž bychom chtěli, se rozcházejí, nemáme čas s nikým komunikovat a ani se nám už nechce. Ztratili jsme se a jestli se nenajdeme, bude nám jednou moc smutno a těžko.

Doufám, že mnozí pochopili, co jsem tím chtěla napsat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

senioři stárnutí
Hodnocení:
(4.6 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?