Mám moc ráda Prahu. A samozřejmě mám zde pár oblíbených míst. Jedním z nich je Nerudova ulice. Mám ráda to místo na rozhraní Hradčan a Malé Strany, tu poslední část Královské cesty. V duchu si občas představuji královský průvod stoupající nahoru k chrámu sv. Víta na mši. Nerudova ulice je jedna z nejhezčích částí Královské cesty.
Dnešní jméno ulice dostala po básníku a novináři Janu Nerudovi, který zde v domě U dvou slunců bydlel od r. 1845. Tento dům se svým znamením je nejznámější domem ulice. V dalším době čp. 244 zv. Osel u kolébky, měli hokynářství rodiče Jana Nerudy. Zde se Neruda inspiroval pro své Malostranské povídky.
Kdysi zde v ulici stála brána Strahovská a uzavírala tak prostor Malé Strany proti Hradčanům a Strahovu. Poněvadž byla ulice příkrá a kluzká, byly zde kladeny krokve (něm. Sparren), a proto se nazývala Sparrengasse. Z toho omylem vzniklo Sporengasse, a pak česky Ostruhová, tak jak ji nazývá Jan Neruda ve svých povídkách.
O století později se sem stěhuje spisovatel Karel Pecka (nar. 1928), aby zde pokračoval v Nerudovském duchu psaní povídek nazvaných Malostranské humoresky. Ještě předtím byl ovšem r. 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na jedenáct let do vězení, do Jáchymova. A od r. 1969 publikuje už jen v zahraničí. Jeho povídky nazvané Malostranské humoresky, první a druhý sešit, tedy vychází v Torontu r. 1985. Karel Pecka vypráví o Malostraňácích, žijících na Malé Straně o století později. V době ještě totality. Pak postihla Malou Stranu, ostatně jako celou Prahu doba plná změn, které člověk někdy nestačil vstřebat. V době, kdy se Malá Strana měnila před očima, byli původní krámky a usedlíci vystěhováni novými majiteli domů. Dávno neplatilo Nerudovské: Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě.
Ale co zde zůstalo, jsou domovní znamení. Jsou prosté. Jednoduché. Kdysi promlouvaly k lidem. Vyprávěly o minulosti. Měly funkci reprezentovat. A určitě pomáhaly v orientaci ve městě. Za domovní znamení je považováno to znamení, které dávalo domu jméno. Bohatí měšťané si potrpěli na reprezentaci a domovní znamení nahradilo erb či šlechtický titul. Pojďme se za některými vydat.
Obraz či plastika umístěné zvenčí na domě nám vypovídá o povolání pův. majitele. Můžeme zde nalézt symbolický nebo skutečný výrobek či znamení cechu.
U tří housliček nám vypráví o třech generacích houslařských rodin, které zde žily.
U zlaté číše nám připomene cech zlatníků. Kalich patřil zlatníkům, klíč zámečníkům, kolo kolářům, ale také mlynářům, podkova kovářům, nůžky krejčím, preclíky pekařům, sud bednářům, konvice cínařům, zvon zvonařům, točenice lazebníkům (svinutý ručník v podobě točenice byl poutačem lazebnických živností).
U zlatého kola – odkloníme-li se od praktického symbolu městského řemesla a obchodu, nalezneme i méně zřetelný smysl znamení vycházející z oblasti nadpřirozena. Např. kolo není pouhým znakem kolářů, ale náleží také (vedle prstenu a meče) svaté Kateřině, která v něm byla lámána. Kalich zase patří sv. Eligiovi, patronu zlatníků, stejně tak mouřenín náleží sv. Mauriciu, patronu nožířů. Sv. Václav se stal patronem sládků, pivovarníků a vinařů. A již zmíněná Kateřina bděla nad vozky a koláři, ale stejně tak nad řečníky a fakultou svobodných umění UK.
Světec na domě měl za úkol ochraňovat majitele domu.
U zlaté podkovy: Freskový obraz na tomto domě znázorňuje sv. Václava na bělouši, který má právě zlatou podkovu. Nad vchody kováren podkova prozrazovala kovářské řemeslo, na domech visívala pro štěstí.
U mouřenínů – označení Mouřenín znamenalo původně Maur, později se přeneslo i na černochy. Dva mohutní Mauři na paláci Morzinském – motiv převzal sochař F.M. Brokoff z rodového znaku stavebního domu hraběte Morzina- zdobí průčelí paláce, dnes sídla rumunského velvyslanectví, jedné z nejvýznamnějších staveb pražského baroka.
Móda hospod, lékáren i kupeckých vývěsních štítů v 18.st. dala vzniku mnoha znamením. Lékárny s názvy U anděla, lva, orla, jednorožce, pelikána nebo lilie byste našli po celé Evropě. Na konci Nerudové stojí lékárna U černého orla. Ale to už jsme na Malostranském náměstí, tedy v srdci Malé Strany.
Vídeňský dvůr r. 1767 nařídil očíslovat všechny domy, a tak dvorním dekretem z r. 1770 dostaly pražské domy čísla, a to popisné a později orientační. A tak mnoho domovních znamení zaniklo a zachovalo se jen málo míst, kde jsou domy s domovními znameními tak v hojném počtu, jako právě v Nerudově ulici.
Bibliografie:
Lydia Petráňová: Domovní znamení Staré Prahy
Emanuel Poche: Prahou krok za krokem
Jan Neruda: Malostranské povídky