Jednou jsem byla zavolána na akci, kde nás bylo asi deset průvodců a každý jsme si měli vyzvednout na hotelu třicet Italů. Dohromady jich přijelo pět set a byli to potomci Italů, kteří byli do Čech odvlečeni za I. sv. války. Když jsem stála před hotelem a oni se začali řadit, stál u mě hlouček asi čtyř starších lidí s ředitelem italské cestovky.
Zaslechla jsem útržky vět. „To je průvodkyně? A nevěděla by to ona? Nemám se zeptat?" ředitel přikývl se slovy zkuste to.
V tom se na mě ten starší pán obrátil s lístečkem papíru, kde bylo napsáno: Jedde jedde postovski panacek, jedde jedde postovski pan.
Ta fonetická transkripce mne dojala. Je to napsáno tak, aby to pokud možno bez chyby přečetl Ital, aniž mluví česky.
„Nevíte co to znamená? To si zpívala moje babička, která byla jako mladá v Milíně.“
Jejich prarodiče byli za 1. světové války odsunuti do Milína, do Příbrami, a jedni do Rokycan.
Když jsem přeložila „panáčka“, další se na mě podíval a řekl: „Op eej, cibuláži jeddou“.
Úplně mi to dojalo, a tak jsem dodala, cibuličku vezou, a víte co je to cibulička? On hned: Sí, cipollina.
Měla jsem je jen dopoledne, a to ještě na záskok od jedné průvodkyně. Ale bylo to moc dojemné. Oni tu byli už několikrát, takže Prahu dobře znali. Já jsem jim vybrala do výkladu takové ty perličky o Karlu IV., Rudolfovi II. To, čím je vždycky bavím a oni byli jako u vytržení. Jedna paní byla po operaci kyčlí, sotva chodila, byla pořád vzadu, my na ní jen čekali. A ta chudák mě nakonec objala a řekla: Sei splendida. (Jsi skvělá).
Ale já si myslím, že skvělí byli oni a hlavně jejich babičky a dědečkové, kteří na Čechy nezapomněli a jako vzpomínku a vděk předávali svým dětem a vnukům pár českých popěvků, aniž by věděli, co vlastně znamenají.