Každý začátek je těžký - a některý zvlášť

Náš Trabant netrpělivě čekal, až se úředně stanu řidičkou. V garáži - kůlně - se na něj prášilo a od mé jediné jízdy s příbuznými zatím nebylo toho, kdo by se v novém autě se mnou projel. Také jsem své vozidlo nechtěla jen tak svěřit nějakému "neumělovi". V autoškole jsme jezdili se škodovkou, a ta měla poněkud jiné ovládání než trabant. Proto jsem se při závěrečné zkoušce domluvila s instruktorem, že se se mnou, jakmile budu mít vystavený "řidičák", s autem projede. Chtěla jsem mít na první jízdu pokud možno skutečně odborný dohled.

Zaprášený Trabant by se pro mne k slavnostnímu okamžiku nehodil, a tak jsem se rozhodla vozidlo umýt. Z kůlny na dvůr jsem vyjela docela snadno, auto vzorně umyla, vyleštila, a pak už jen zbývalo zacouvat zpátky. Asi jsem při vyjíždění nezachovala naprosto rovnou dráhu (dvůr se ke kůlně totiž mírně svažoval), možná jsem neopatrně pohnula volantem, kdo ví? Výsledkem mé kratičké jízdy bylo zachycení o vrata kůlny, naražené dveře auta a ulomená klika. Když jsem se vysunula z auta, rozbrečela jsem se jako malá holka.

Co teď? Samozřejmě, že v co nejkratší době do opravny, hlavně, aby se nic nedozvěděla maminka (byla v té době už v nemocnici a nechtěla jsem jí ještě přidělávat starosti). Hned druhý den jsem šla za instruktorem z autoškoly, abych mu připomněla, že mi slíbil projet se s autem, a samozřejmě jsem mu sdělila, co se mi stalo. Bohužel najednou jaksi "neměl čas". Nijak jsem ho tedy nepřesvědčovala. Nechtělo se mi ani požádat někoho ze svých kolegů, protože by mé řidičské začátky byly prozrazeny. Zbylo jediné řešení - projet se sama a stejně tak dojet i do opravny. Za takovéto situace jsem se vydala na cestu přes les do sousední vesnice. Rychlost tak do 20 kilometrů, úzkostlivé sledování cesty před sebou, otočit se - a zpět domů. Provoz tam v tu dobu snad nebyl žádný, zvládla jsem to, i když na výbornou by to nebylo. Ale, jak se říká: Nouze naučila..., pro mne to tehdy platilo bez výhrad.

V autoservisu mi hned druhý den sdělili nemilou zprávu, a to, že se sice polámané dveře dají snadno opravit, ale že zde nemají potřebné náhradní díly. Žádná výhoda, že trabant byl běžně se vyskytující auto, prostě - bylo nutno shánět jinou opravnu. Pro mě byly nejdostupnější Budějovice, kde byla i speciální opravna na tuto značku. Bylo zbytečné uvažovat, kdo a jak auto do opravny doveze. Za nikým už jsem s prosbou nešla, snad jsem si i přehnaně hrdě řekla, že to zvládnu sama. Přece jen jsem však neměla dost odvahy jet do města, kde jsem ještě nikdy, tedy s autoškolou, nebyla. Pro jistotu jsem se tedy příští den vypravila do Budějovic autobusem a prošla si cestu, kudy pojedu. Několik křižovatek se semafory, nalinkované jízdní pruhy, mezi tím městská autobusová doprava - nic mě nevyvedlo z míry. Teoreticky úplně jednoduché. Prakticky vše dopadlo samozřejmě jinak. Semafory vypnuté, rychlé rozmýšlení, kde mám přednost a kde ne, ale přece jen jsem zdárně dojela do cíle.

Po několika dnech jsem si mohla přijít pro opravené auto. Sáhla jsem tedy do svých malých úspor a vydala se do opravny. Okamžitě mi padly do oka nové dveře, avšak následoval přímo úlek - byly totiž bez kliky! Prý tu správnou k trabantu nemají. Nevím, kdo mi tehdy dal radu vzít s sebou nějakou hmotnou pozornost v podobě láhve vína, ale tehdy, ve správnou chvíli, to zapůsobilo. Najednou se klika objevila, prý byla k wartburgu, ale od té potřebné k nerozeznání. Víc jsem už o způsobu získávání výhod neuvažovala, hlavně, že byl Tráboš v pořádku.

Po předchozí vcelku úspěšné jízdě po městě mi stouplo sebevědomí a rozhodla jsem se dojet pro sestru. Byl pátek odpoledne a skončilo vyučování v jazykové škole. Projela jsem celým městem až k ubytovně, kde Zuzana tehdy bydlela. Cestu už jsem předem nestudovala, znala jsem ji a zdála se mi i s výjezdem z města celkem jednoduchá. Tak jsme, já už s pocitem opravdové řidičky, dojely na Hlubokou, tedy bohužel jen na Hlubokou. Tam si Trabant "usmyslel", že dál se nejede. V prvním okamžiku jsem se lekla, co se stalo, ale to už se i Zuzana ptala, co budeme dělat? Vylez ven a stopuj, snad nám někdo pomůže! Ani jsme nemusely čekat příliš dlouho, ochotný řidič, snad s celou rodinou, zastavil, jenomže, jakmile viděl úplně nové auto, neměl odvahu v něm cokoliv opravovat. Nabídl mi však odvoz na laně. To jsme tedy v autoškole neprobírali! Byla to moje třetí jízda... Asi jsem brzdila víc, než bylo třeba, asi jsem nejela právě stejnoměrně, plynule, ale domů jsme dojeli. Závadu - přitažený přívod benzínu - snadno odstranil náš soused.

Trabant se pak mnohokrát, v různých situacích i podmínkách, osvědčil jako dobré auto. Inu, říká se: Žádný učený z nebe nespadl nebo Chybami se člověk učí, a tak jsem tedy v učení více či méně zdárně pokračovala a další týdny i měsíce mi k tomu daly ještě dost příležitostí...