Napsat něco o tom, co je ono POPRVÉ je výzva, kterou nelze neuposlechnout. Samozřejmě, že to je zásah do soukromí, do našeho nitra, vzpomínek (pokud ještě slouží paměť), ale proč ne. V našich životech se toho odehrálo tolik, že by to vydalo na román. Poodhalit roušku našich malých i větších radostí a bolestí, výher a proher a podělit se o to se svými vrstevníky a zjistit, jak jsou si naše životy podobné, může být docela legrace. Tak já jdu na to.
Můj první pohled na svět se udál jednu lednovou středu v 9.45 hod. l.p. 1953. Asi je dobře, že si na to nepamatuji, protože jsem se narodila s luxací kyčlí, v té době vyhlídky nic moc. Další poprvé, první fotka ze školky, kam mě moje milá sestra táhla den co den a já se den co den vzpírala a odmítala tam chodit. Mám na hlavě kohouta, na sobě tlustou teplákovou soupravu a vypadám jak malá Čiňanka. To se se mnou táhlo vlastně celý život, než jsem si nechala upravit horní víčka. 1. třída a první fotka. Sedím v lavici s nejusmrkanějším klukem ze třídy, měl totiž pořád nudli u nosu. Jmenoval se Luboš a prý už je po smrti. Tolik dětství.
Dospívání probíhalo tak nějak samo. První zamilování bylo asi tak ve 13. On byl z 9. třídy a já jsem mu byla úplně ukradená. Moje náklonnost se totiž projevovala tím, že při jeho spatření jsem se prohýbala smíchy. No nezabili byste mě? Asi si na konci školního roku hodně oddechl. Zajímavé je, že jsem ho potkala v 79. roce, v Ústí n/L, kam jsme se s manželem přestěhovali. On mě ale vůbec nepoznal a já jsem se k němu z pochopitelných důvodů nehlásila. První ošklivé zklamání v 17, poslední v 23 letech. Na obě jsem nikdy nezapomněla. Pusinky a pusy nezmíním, ty byly už od školky.
Po střední škole první zaměstnání. S kamarádkou jsme obě od září r. 74 nastoupily na Barrandov jako kostymérky. Náš první exteriér byl na Moldavě. Točil se jeden seriál, který zapadl do propadliště dějin, ale vzpomínám na setkání s Viktorem Preissem. Čekal, až na něj přijde řada a dal se s námi do řeči. Byl opravdu skvělý, a když jsem s ním za pár let opět pracovala, tak si na mě pamatoval. Příjemný pocit.
Teď už to vezmu rychle. Rok 1977 svatba, 1978 první porod hrůza, ale krásný kluk stál za tu bolest. 1982 další porod opět hrůza, ale první a poslední holčička taky za to stála. A oba stojí dodnes. Přeletím dlouhá pracovní léta, klasické problémy tehdejší běžné rodiny, odchod blízkých. To všechno život přináší. Moje vážné onemocnění rakovinou v 56 letech, úspěšné vyléčení (aspoň v to doufám) a jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě, odchod do invalidního důchodu z nejhoršího zaměstnání mé dlouholeté pracovní aktivity. 1.4.2010 byl sice apríl, ale pro mě krásná skutečnost. 2013 poprvé delší pobyt u moře a na závěr to nejhezčí. První (a asi jediná) vnučka Anička. Je jí 8 let , a když jí kárám, tak mi tvrdí, že už je v pubertě.
Doufám, že jsem svým trochu delším Poprvé nikoho neunudila k smrti a všem přeji hodně štěstí. To, že jsem se narodila ve středu jsem zjistila v čínském kalendáři. Fotky jsem k článku nedávala, ty z dětsví jsou nepoužitelné a ty nové jsou u jiných článků.
Foto: Dolský mlýn u Jetřichovic
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
