Chtěla jsem se zúčastnit této soutěže, ale svoje "poprvé", jsem tu popisovala tak často, že se nechci opakovat a jen těžko jsem vybírala téma, ale nakonec jsem vybrala. Vždyť narození prvního vnoučete je vždy událost, i když u mě to znamenalo narození hned dvou vnoučátek najednou.
Psal se rok 1994, vědělo se, že miminka budou dvě, a spekulovalo se o tom, zda 2 kluci, nebo holka a kluk. Dcera nemohla otěhotnět, trochu se i léčila, tak to byla u nás v rodině velká událost. Asi 3 roky před jejich narozením, jsem si hrála na věštkyni, se snubním prstýnkem a dcery vlasem jsem zkoušela, jestli vlastně budou mít děti, a jestli kluky nebo holčičky. Dceři i zeťovi vyšlo, že budou mít dvě děti, a oba kluky. A já tenkrát pronesla památnou větu, asi budete mít jednou dvojčata.
Dvojčata se hojně vyskytují v naší rodině z tatínkovy strany. Možná se pousmějete nad tím, jakým způsobem jsem to zjišťovala, ale byla to vlastně taková hra, a zároveň naděje, protože manželova sestra, ale i jedna ze sestřenic, zůstaly v manželství bezdětné, tak tu trochu obavy byly. Kluci se měli narodit začátkem května, ale dcera dostala těhotenskou cukrovku a měla další potíže, tak dva měsíce před porodem proležela v nemocnici.
Začátkem toho roku jsem onemocnělai i já a táhlo se to se mnou od ledna až do konce března. Nejdříve opakovaná angína, pak pásový opar, když jsem jela za dcerou do nemocnice, musel ject někdo se mnou, protože jsem byla ze všeho vyčerpaná, a točila se mi hlava, potřebovala jsem nejen fyzickou, ale i psychickou oporu. Prostě nic moc.
A pak, někdy v březnu se taky ochladilo, jak letos, muž mě přivezl k porodnici, a šel si něco vyřizovat do blízkého okolí. Já šla za dcerou na pokoj, ale když jsem tam přišla, ona tam nebyla, tak jsem se poptala maminek, kde je paní ta a ta, a bylo mi řečeno, že na porodním sále. Podlomily se mi nohy, a začala jsem se třást, protože do termínu zbývaly nějaké dva měsíce. Neměla jsem vůbec sílu se zeptat, co a jak, vypálila jsem z budovy, že musím nejdřív najít muže, a pak se jít spolu zeptat. Jenže jsem měla tak slabé nohy, a točila se mi hlava, viděla jsem spásu v autu, které stálo poblíž, a řidič seděl v autě sám,evidentně na někoho čekal, vlezla jsem mu do auta, a vysvětlila mu situaci, musel to být dobrý člověk, že mě nevyhodill, objel se mnou blok několikrát, až jsem spatřila manžela, tak jsem se ještě jednou omluvila, a dala mu nějaké peníze za velkou ochotu a hlavně lidskost.
Tak jsem se ještě třesoucí, ale s manželem po bolu, šla zeptat na dceru a naše vnuky. Na patřičných místech jsme se ale dozvěděli, že naše dcera ještě nerodila, že se nachází na svém pokoji, ale jiném, protože se tam stěhovali, a ta maminka buď špatně slyšela, nebo tam byl někdo podobného jména. Tak jsme jí ještě stačili na chvíli navštívit.
K opravdovému porodu došlo zhruba za měsíc, tři týdny před termínem, kluci byli pěkní, dvojče A mělo 2,65, dvojče B dokonce 3,15 kg, takže kluci jak buci. Porod proběhl přirozenou cestou. Když jsem za nimi přišla poprvé do porodnice, kouknu do jedné postýlky, a tam leželo stvořeníčko podobné mému tatínkovi, kouknu do druhé, a tam nebylo to samé, ale úplně jiné miminko. Bylo to až legrační, když dcera později vozila kočárek, řekla jí kamarádka, že vozí dvě tchyně, tak si ty podoby kluci rozdělili, jsou dvouvaječní. Jeden byl podobný mně, druhý babičce od táty, která jim taky moc pomáhala, když jsem byla já na vedlejší koleji, tak jí zdravím a děkuji tam do nebíčka, protože ona se nedočkala naší Emmy.
A tak jsem se stala poprvé babičkou, nemoci a problémy začaly odcházet i ode mě, když jim byly 2 roky, tak se stěhovali do právě postavené domu blízko nás, tak jsem je vydělala vyrůstat, a mohla jsem se s nimi potěšit, ale i jim pomáhat.Mezitím se mi narodili další dva vnuci, také kluci, ale ty už všichni znáte z mého vyprávění, jsou to má domácí zlatíčka, Honzík a Ríšánek.
Za pár týdnů bude starším vnukům 22 let, dvojče B je tátou naší Emmičky, protože fotky malých kluků nemám po ruce, představím vám ještě jednou naší krásnou princeznu Emmu, protože jsem se letos POPRVÉ stala prababičkou, ale to již všichni víte.
To je asi vše, co jsem vám chtěla sdělit. Děkuji všem, kdo dočetli článek až do konce.