Jdou takhle dvě mladé kamarádky po pěšince parkem, povídají si o všem možném i nemožném. Ta jedna se svěřuje té druhé: "Ty, Mařka, víš, že já jsem těhotná, že budu mít miminko?" A jsou zase dál procházkou, je krásný den.
A najednou ta těhotná začne se nějak divně kroutit a povídá: "Ty, Mařko, ale vážně. Na mě lezou už porodní bolesti:" A chytí se za břicho.
"Prosím tě, Aničko, neblázni, však jsi říkala, že máš termín až za 5 měsíců."
"No jo, to mám, ale už mě to zase drží a je to intenzivnější, jsou to kratší intervaly, já tady snad porodím," povídá ta těhotná.
"Tak víš co, Aničko, když ti není dobře, skoč si támhle za ten keřík, asi jsi něco snědla a máš větry. To tě přejde, uvidíš," utěšuje kamarádku, která má bolesti.
Těhotná Anča poslechne, jde za nejbližší keřík. Chvili je slyšet vzdychání, hekání, achich ouvej a najednou Anča vyděšeně zvolá!
Ježíšmarja Mařko, Mařko, pojď sem, ale rychle, rychle, já jsem potratila! Má to ručičky, má to nožičky a hejbe se to!"
Mařka se rozběhne, jak nejrychleji může, nasadí si brýle a kouká. Opravdu se tam něco hýbe.
Popleská překvapenou Aničku pro rameni a povídá: "Ančo, tys mě teda vyděsila, vždytˇ ty jsi pokálela žábu."
(Klidně bych nechala: "Ty jsi posrala žábu")