Říká se, že jsou lidé psí a kočičí. A potom samozřejmě odpírači, nezařazení, zvířatofobní či výlučně ptakomilní. Naše rodina byla, až na moji babičku, která mnoho let svého vdovství trávila ve společné domácnosti s kocourem jménem Bobeš, výrazně psí. Jenže člověk nikdy neví, co se skrývá v tajných zákoutích duše jeho blízkých. Všechno začalo, když moje dcera našla a zachránila kocoura. Bylo to v době začínající puberty (mé dcery, i když odrostlé kotě na tom bylo podobně) a termín „našla“ a „zachránila“ jsem od začátku brala jako poněkud hodně účelově zabarvený. Zkrátka jednou přinesla domů kocoura, který měl k dospělosti ještě daleko, a dojemnou historku, jak se opuštěný nebožák schovával ve staré kůlně a naříkal hlady. Tedy, moc sešle nevypadal, ale to prý bylo zásluhou dceřiny kamarádky, která mu tam nosila mlíčko. Jenže byl konec prázdnin, kamarádka se vracela domů a kotěti hrozila bídná smrt hlady, umrznutím za nadcházejících dnů babího léta či dokonce uklováním od sousedovic slepic. Mami, to mu přeci nemůžeš udělat.
Člověk (tedy rodič) si nechává chození za Heroda na naprosto výjimečné situace. Tuto jsem vyhodnotila jako středně problematickou a navíc kocourek byl mimořádně krásný. Napůl angorák, černý s bílými ponožkami na všech čtyřech tlapkách, bílým knírkem i vousky a velkou, fiží podobnou náprsenkou, pokračující přes celé bříško. Předl mi v náruči a vůbec se choval značně disciplinovaně.
Začali jsme mu říkat Whisky. Rozumějte - Black and white.
Při první návštěvě u mojí maminky se neuvedl právě nejlépe. Přes noc jí vytáhl z klece a prakticky beze zbytku sežral jednoho ze dvou papoušíků. Provedl to tak dokonale, že jsme nikdy nepřišli na to, jak se mu to povedlo, a kdyby z nebohého ptáka nezůstala jedna ohlodaná nožička, možná bychom byli dodnes přesvědčeni, že se mu u nás znelíbilo a záhadně sublimoval ze zavřené klece do nějakého lepšího ptačího světa. Bohužel noha zůstala a z papouščího záhrobí nekompromisně ukazovala na čtyřnohého viníka.
Byl to průšvih veliký a zdálo se, že Whisky má doživotně zakázán vstup nejen do domu mojí maminky, ale především do jejího srdce. Jenže plynula – ne léta – stačily měsíce a Velké Kočičí Provinění pomalu upadalo do zapomnění. Je nutno přiznat, že i zásluhou roztomilosti, krásy a oddaně psích vlastností kocoura, který mezitím dospěl do tvora pozoruhodného exteriéru, obdivovaného všemi sousedy i přilehlým okolím.
A tak se jeho pobyt u maminky čím dál víc prodlužoval a my jsme po nějakém čase zjistili, že utvořili nerozlučnou dvojici, kterou rozdělovat by bylo neomluvitelně nešlechetné. Dcera, která zvolna dospívala a začala jevit přece jen trochu větší zájem o kluky než o zvířata, se ochotně zřekla Whiskyho ve prospěch babičky. Nakonec – plynula jí z toho jedna nezanedbatelná výhoda: přemíra lásky, péče a starostlivosti byla přece jen naložena na bedra nejen její, ale i na bedra kocourova. Víte, jaké je to v sedmnácti terno? A kocour to, na rozdíl od dcery, přijímal s flegmatickým klidem, dalo by se říct, že s potěšením.
Sedával na sloupku u branky jako porcelánová soška kočičího bůžka a přijímal hold okolojdoucích smrtelníků s lehce přimhouřenýma očima a vznešeně znuděným výrazem. Občas, když měl pocit, že ho někdo míjí, aniž si ho dostatečně všiml, rozmařile zamňoukal a předvedl mazlení se hlavou o sloupek. To by v tom byl čert, aby si to podrbání za uchem nevynutil. Málokdo dokázal jít nevšímavě dál.
Ale jinak měl (alespoň vzhledem k výchovným metodám mojí maminky v babičkovském věku) docela přísný režim. Stravu dostával různorodou, vyváženou a nepochybně chutnou. Taky měl povolené vycházky, ovšem jen do zadní části zahrady, protože tam bylo k silnici dál. Nemá smysl zdůrazňovat, že se samozřejmě vždy vracel předem, protože to oběhl zahradami kolem vedlejších domů. A také samozřejmě si vyslechl kázání, že ho určitě něco zajede.
Je pravda, že poněkud zarážející byl jeden ze způsobů maminčina přivolávání kocoura. Stála u otevřeného okna a tak, aby to bylo co nejdál slyšitelné, brousila brouskem nůž. Občas do toho zavolala „Na čičí! Pojď ke mně kočičáku!“ I když to vypadalo značně krvelačně a sousedé se mohli začít poohlížet po spolku pro ochranu zvířat, i tady bylo vysvětlení vcelku jednoduché. Kdykoliv maminka porcovala maso (a vzhledem k její zálibě ve vaření to bylo často), brousila nůž. A kdykoliv maso krájela, velice často jí nějaký ten kousek „upadl“ přesně do pusy na zemi číhajícího kocoura. Takže se vytvořila pavlovovská vazba - brousí se nůž, bude mňamka. Whisky se hnal s radostným mňoukáním přes několik zahrad.
Jediné, v čem moje maminka byla naprosto nekompromisní, byl názor na dodržování kočičí večerky. Nastávala, když maminka zhasla televizi a chystala se jít spát. Pokud v té době kocour nebyl ještě doma, vypuklo drama. Že by snad přespal za trest venku, takže by si příště rozmyslel na zavolání nepřijít – jak jsme jí to s dcerou mnohokrát radily – naprosto nepřicházelo v úvahu a byly jsme označeny za nelidy, tedy spíš za nekočky.
Bohužel i kocour měl svou hrdost. Přes den účinné broušení nože se stávalo bezpředmětným, protože každá správná kočka ví, že v jedenáct v noci nikdo normální nejde porcovat maso, a tudíž se jedná o promyšlený lidský úskok, jak překazit úžasné noční toulky.
„Holky bláznivý, kdybyste mu aspoň nedaly takový jméno,“ rozčilovala se maminka a já nechápala, co jí na jménu Whisky tak vadí. Mí přátelé ho označovali za originální a roztomilé.
Pochopila jsem až při jednom návratu z divadla.
Byla poklidná letní, voňavá noc. Naší ulicí pobíhala postava distingovaně zahalená v apartním župánku a vykřikovala do všech stran „Whisky! Whisky!“
Na nejvyšší míru rozčilená maminka, když jsem k ní došla, jen procedila mezi zuby: „Kruci, jeden chlap už se mě ptal, jestli dávám přednost Jamesnovi nebo Tullamorce!“ A na můj zmatený pohled dodala: „Vždyť to vypadá, že mám absťák!“
Whisky se tenkrát přece jen vrátil domů, aby byl láskyplně hubován, hýčkán a rozmazlován a moje maminka od nás na usmířenou dostala tu nejjemnější Black and White, aby se jí už nemusela marně po nocích dožadovat, jak hubatě vysvětlila moje dcera.
Whisky s námi pobyl nádherných a úctyhodných osmnáct let, než vyslyšel volání mé maminky, která ho předešla do nebeskýho báru.
