Před rakovinou mám mnoho let velký respekt. Nejen tím, že sdílím maminčin opakovaně se vlekoucí boj s touto nemocí. Ale i proto, že mi již tato nemoc vzala do nebe mé některé přátele a človíčky, kteří mi opravdu schází.
Vůbec nepochybuji o tom, jak drahý je výzkum léčebných metod, přístrojů a zařízení, nebo vývoj léčiv proti této nemoci. Nepochybuji, jak finančně nákladná je erudice onkologických odborníků.
Opětovně, již po dvacáté, jsem bez rozmyslu koupila něžnou atrapu žlutého kvítku měsíčku lékařského, abych, byť symbolickou dvackou, v naději přispěla sbírce na boj s touto nevyzpytatelnou nemocí a podpořila správnou věc.
S ohledem na výše vyřčené však musím přiznat, že z letošní akce nemám báječný dobročinný pocit.
Proč?
Vždyť jsem si připadala jako lovená zvěř. Cestou do práce jsem byla minimálně 7x „honěna“ hloučky dětí, školáků, teenejdžrů, (často se žlutým šátkem okolo krku), aby mi beze slov podávali žlutý kvítek s nataženou druhou rukou.
Překvapivě jsem nemusela já za nimi, ale oni spěchali ke mně. Nedostala jsem ani na chvíli šanci demonstrovat svou vůli, mou dobrovolnost.
A abych se ozbrojila proti dalším nájezdům, musela jsem si pomalu umělou květinku nalepit na čelo a trapně se dost hlasitě přiznávat, že další už nechci, neb jsem si už jinde koupila.
Český den proti rakovině už nemám tolik ráda. Má osobní svoboda je uzurpována atakem dobrovolníků, kteří si z mírumilovné a vznešeně-dobrotivé akce udělali soutěžní den.