Vídeň, Mojmírovo město

Vídeň, Mojmírovo město

31. 7. 2012

Město Vídeň si Mojmír velmi oblíbil, nikdy nezapomněl na dny a týdny tam strávené. Poprvé tam zavítal s rodiči ve dvanácti letech, poté o každých dalších prázdninách až do svých šestnácti. A pak nastala pauza dlouhých jedenácti let, kdy tam nemohl.

V Československu nastaly velké politické změny, které mimo jiné prakticky znemožnily cestování na „Západ“. Studoval, měl před nástupem vojenské základní služby, též po jejím absolvování nemohl vycestovat a teprve po těch zmiňovaných jedenácti letech již jako ženatý muž se štěstím obdržel, kupodivu i bez protekce, devizový příslib. To město se stalo pro něj městem měst, to město v srdci Evropy, město na Dunaji, zkrátka jeho Vídeň.

Nikdy přesně nevěděl, proč si ji tak zamiloval, a to již od chlapeckých let. Když tam byl poprvé, tak tehdy se ten pocit objevil a pak stále přetrvával. Při rodinných návštěvách pobýval vždy na nábřeží dunajského kanálu na Franz Josefs Kai v prvním Bezirku, kde bydlel jeho Onkel Fritz s Tante Máňou, jak jim v rodině všichni říkali. Bylo to výhodné místo, téměř v centru města. Mojmír rád chodíval po Rotten Turm Strasse a Körtnerstrasse k budově vídeňské opery, kromě rušných ulic si oblíbil i ty nejmenší uličky v centru města.

Často se vydával na opačnou stranu přes most Schwedenbrücke po ulici Praterstrasse až do Prateru, kde se mu v těch skoro ještě dětských letech líbilo nejvíce. Asi v polovině této cesty, na náměstíčku Nestroy Platz, bylo tenkrát kino, v němž uviděl ještě před patnáctým rokem věku první mládeži nepřístupný film, Nackt im Wilden Westen se jmenoval, a on se na něj díval s vykulenýma očima, neboť se tam na koních proháněly krásky s odhaleným poprsím. Takový nebo jemu podobný film v Československu shlédl tehdy i málokterý dospělý a Mojmír měl zážitek jak hrom a námět pro vyprávění kamarádům po návratu z prázdnin. 

Ve Vídni mu také bylo dopřáno se dvakrát zamilovat. Nejprve ve čtrnácti, do své o dva roky starší sestřenice, která bydlela u Tante Anči ve dvanáctém Bezirku. Trávil s ní hodně času na jejich chatě ve Wienerwaldu, a při společně prožitých chvílích si také důkladně procvičil němčinu. Ve svých šestnácti letech, už coby student, se tam zamiloval do zralé ženy. O prázdninách, z kterých si část užíval opět ve Vídni, bydlela Agnieszka se svojí matkou u Tante Máni, která pronajímala pokoje českým a polským turistům. Prožíval tam svou velkou lásku a nebýt množících se připomínek příbuzných jich obou a reálného pohledu na jejich vztah, bůhví jak by to dopadlo. Jak to také mohlo dopadnout jinak?! Jí mnoho nechybělo do třiceti let, jemu bylo šestnáct. Prožili spolu však mnoho šťastných dní, společně trávili prakticky veškerý čas při dopoledních i odpoledních procházkách. Poznali snad všechny parky a překrásná vídeňská zákoutí. Tante Máňa mu občas nepozorovaně podstrčila dvě až tři stošilinkové bankovky, aby měli něco na přilepšenou. Večery pak většinou trávili v Prateru, kde si oblíbili útulnou hospůdku „Zum Silbernen Bären“, držíce se za ruce poseděli u dvou čtvrtek bílého vína a domů se vraceli až pozdě v noci a někdy ještě protáhli společné chvíle na lavičce u Dunaje. Ráno oba vždy dostali řádně vyhubováno, ale brzy i příbuzní měli snad pro jejich vztah pochopení.

Agnieszka musela odjet domů dříve než Mojmír, i když předtím na mámě vyprosila pár dní pobytu navíc. Mojmír truchlil a těžce se z toho vzpamatovával, nejčastěji v hospůdce „Zum Silbernen Bären“ při vzpomínání. Pro rozptýlení též chodil ke dvěma dalším nájemníkům v bytě, a to ke dvěma bratrům. Tante je měla ráda. Jednomu říkala Džimi a druhému Many, neboť výslovnost jejich pravých jmen jí činila potíž, oba pak při řeči nazývala indiány nebo peršany. Džimi a Many byli studenti z Íránu, dřívější Persie. Jejich otec, ač majitel pistáciových plantáží a boháč, jim zásadně posílal peníze na studie pouze během školního roku, o prázdninách si museli poradit sami. Byli o pár let starší, pro Mojmíra s jeho smutkem měli pochopení. Jimi si právě o těch prázdninách našel bohatou milenku, která si ho vydržovala, Many neměl to štěstí, tak nakonec na nějaký čas odjel za prací až do Norska.

Studenti měli rohový pokoj, situovaný na konci chodby, což mělo výhodu v tom, že jejich okno bylo naproti okénka od koupelny. Když se některá z mladých nájemnic šla koupat a neuvědomila si, že má zatáhnout záclonku, měli pánové na co koukat. I Mojmír se občas na jejich pozvání přidal. Měli také gramofon a spoustu nádherných skladeb oněch šedesátých let. Veškeré jeho myšlenky však stále patřily jenom Agnieszce a chvílím s ní prožitých. Ještě dlouho po odjezdu z Vídně na ni nemohl zapomenout a vlastně na ni úplně nezapomněl nikdy.   


Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA