No tak se trošku chlubím
Ilustrační foto: pixabay.com

No tak se trošku chlubím

21. 6. 2016

Jsem tady na Íčku už tři a půl roku, za tu dobu jsem napsala x příspěvků a taky jsem zde poprvé začala uveřejňovat své Pohádky pro Honzíka. Vyvolaly spoustu reakcí, a co mne překvapilo, jen kladné. Až se mi tomu nechtělo věřit a hledala jsem cesty, jak si to ověřit. Poslala jsem celý soubor Pohádek (je jich dohromady dvacet) na portál Mám talent k ohodnocení a překvapilo mne, jak bylo dobré. Pak se svět kolem mne začal hroutit a do toho přišla nabídka od jedné Uherskobrodské firmy.

Slyšeli jste někdy termín Osobní knihy? Nebo Originální Knihy? Já kdysi dávno ano, ale moc jsem nepátrala, co to znamená. Teď už to vím a o svou znalost se podělím s vámi, tedy, jestli o to stojíte. Jsou to knížky, které jsou upravené na míru určitému dítěti. Základní děj je stejný, ale vkládá se fotka dítěte, mění se jméno, datum narození, vzhled, jména kamarádů... a ještě i jiné věci, důležité je, aby se v hlavním hrdinovi dítě poznalo. Knížky se využívají jako dárek, k narozeninám, Vánocům, je do nich vytištěno přání atd, podle toho, co chce zákazník.

No a já jsem dostala nabídku na psaní příběhů. To víte, že jsem toho okamžitě využila. Zatím jsem napsala dva a ty byly upraveny tak, aby se daly využít jak pro chlapce a tak pro děvčata. Jestli si teď myslíte, že se chlubím, tak nejste daleko od pravdy. Vlastně máte pravdu celou. Opravdu se chlubím. Tak se na mne za to nezlobte, vždyť jste to byli vlastně vy a vaše komentáře, kdo mi dodal sebevědomí a chuť psát dál. Děkuji vám za to.

Uvádím zde z každého příběhu krátkou ukázku. Snad se vám budou líbit tak, jako kdysi Pohádky.

 

Tomáš a kamarádi ze ZOO

...Tomáš s kozlíkem se vydali na další cestu.

„Kam půjdeme teď?“ zeptal se po chvíli Tom. „Já vůbec nevím, kam mne to vedeš. Musím najít ostatní děti a paní učitelku, víš?“

„Mééé,“ odpověděl kozlík. Pak se zastavil na kraji cesty a podíval se na kluka. „Jdemééé!“

„Ty chceš, abych šel za tebou?“ ujasňoval si Tom. Z široké cesty odbočovala úzká travnatá pěšina. Kozlík na ni odbočil, udělal pár krůčků a pak se otočil. Tom ještě stál nerozhodně na cestě a díval se za ním.

„Jdemééé,“ zamečel znovu kozlík. Tom vykročil. Chodníček byl úzký, kozlík šel první, Tomáš za ním, zvědavý, kam ho kozlík vede.

Pěšina je dovedla opět na širokou cestu. Tomáš se rozhlédl a zajásal.

„Tady to znám. Kousek odtud je dětské hřiště, támhle jsou sloni. Jé, kozlíku, já se jdu na ně podívat.“

A kluk už metelil k slonímu areálu s kozlíkem v patách. Sloní pavilon je obrovský, a je obklopený velkým výběhem. Tomáš se nenápadně zařadil za tatínka s malým chlapečkem, co se taky šli na slony podívat. Šlapali, a poslouchali, jak chlapeček mudruje.

„Tati, a jak je slon velikej?“

„Moc veliký,“ trpělivě vysvětloval tatínek. „Už jsi ho přece viděl v televizi, a v knížce na obrázku.“

Chlapečkovi to nestačilo, byl opravdu ještě moc maličký. „Tati, a je větší, než naše auto?

„Je o moc větší, než auto, Lojzíku.“

„Tati, a je větší, než náš dům?“ pokračoval malý Lojzík.

„No, to ne, ale počkej, už jsme tady. Půjdeme se podívat napřed sem, do pavilonu, jestli je některý doma. A pak se podíváme do výběhu,“ neztrácel klid tatínek.

„Já jdu první, chci ho vidět první,“ vykřikl prcek, vytrhl se a běžel dopředu.

„Lojzíku, Lojzo, počkej,“ vykřikl tatínek a chtěl se rozběhnout za ním. Jenže v té chvíli se pomalá chůze omrzela i nezbednému kozlíkovi, poposkočil dopředu a náhodou mu to vyšlo zrovna tatínkovi pod nohy. Buch, plácl sebou na zem Lojzíkův táta, bác, odletěl kus cesty černý kozlík.

To byl najednou zmatek. Někteří lidé okolo se smáli, někdo tatínkovi pomáhal vstát. Kozlík mečel opodál a tatínek křičel.

“Pusťte mě, já tam mám Lojzíka,“ a chtěl zase utíkat, jenomže mu v překáželi všichni, kdo se k němu sběhli.

„Lojzíka máte přece tady, nic se mu nestalo, taky se jen lekl,“ říkal dobrácky starší pán a ukazoval tatínkovi na kozlíka.

„To přece není Lojzík, ale kozel, ten se mi jen zamotal pod nohama. Lojzík je můj malý syn,“ bránil se tatínek a hledal skulinku, kterou by se prodral hloučkem lidí.

„Malý chlapeček? On šel sám ke slonům?“ lekli se lidé. Honem udělali tatínkovi místo a někteří s ním spěchali k pavilonu. Nestalo se něco Lojzíkovi?

Ale kdepak. Když se Lojzík rozběhl a jeho tatínek sebou plácnul na cestu, Tomáš utíkal taky. Přímo za Lojzíkem. Klouček vběhl do pavilonu a v tu ránu byl venku. Oči jako dvě lampičky, sotva lapal po dechu. Užasle kouknul na Toma a ohromeně vydechl.

„Ten je ale veliký!“

„No jo,“ odpověděl mu Tomáš. „Slon je veliký, ale ty jsi malý. Kde máš tatínka?“

Lojzík se rozhlédl kolem, tátu neviděl. Bradička se mu zachvěla a Lojzík si vzlykl.

„Kde je táta?“

„To mu nesmíš utíkat,“ poučoval ho Tom,“ pojď, já tě k němu zavedu.“ A vzal maličkého za ruku.

„Lojzíku,“ vykřikl tatínek, když oba kluky zahlédl. „Lojzíku, ty jsi mi dal!“ Popadl chlapečka do náruče a podíval se na Tomáše. „Tobě moc děkuji, že jsi Lojzíkovi pomohl. To víš, je to ještě takový truhlík. A co ty, ty jsi tady s kým?“

„Támhle,“ mávl Tom neurčitě rukou, „já už musím jít!“

Uf, pořád se ho někdo vyptává. To by byla ostuda, kdyby někdo zjistil, že se ztratil. Raději zase zamířil pryč. Ani se nestihl podívat, jak si sloni ve výběhu hrají...

 

Alenčiny prázdninové trampoty

 

...Rozveselené děti přeběhly louku a už byly na stráňce pod lesem. Tam bylo krásně! Sluníčko hřálo, bělásci poletovali sem a tam, pilné včelky bzučely a někde v koruně stromu zpíval kos. A lesních jahod tu bylo opravdu až červeno. Všichni je hned začali sbírat a vzali to důkladně, pěkně zdola. Pusy se odmlčely, vychutnávaly tu dobrotu.Vtom bum! Alence uklouzla na svahu noha, a aby se neskutálela dolů, zachytila se trsu trávy.
„Jé, tady je had!“
Opravdu, kousek před ní se na plochém kameni vyhříval had, stočený pěkně do klubíčka. Po Alenčině polekaném zvolání vyplašeně zvedl hlavu. Od ní se po jeho zádech klikatila tmavá čára.
„To je zmije,“ Alenka teď v úžasu pro změnu šeptala. Okamžitě hada poznala, zmiji už viděla na obrázku v knížce.
„Zmije!“ vykřikla hlasitě Danuška, která stála těsně za Alenkou a nastal zmatek. Děti klouzaly po svahu dolů a s křikem utíkaly od jedovatého hada pryč. Jen Alenka zůstala stát. Ani se nebála, jak moc byla překvapená. Vyrušený had otevřel tlamu, zakmital dlouhým,
rozeklaným jazykem a zasyčel. Pak lehce sklouzl z kamene a rychle se plazil pryč. Někam, kde je klid a nikdo nerámusí nad hlavou.
Alenka se za zmijí ještě chvilku dívala a pak se rozhlédla po ostatních dětech. Danuška seděla v trávě a držela se za koleno, vedle byli Máša a Péťa. Libor stál s provinilým výrazem kousek opodál. Měl na děti dávat pozor, a místo toho utekl taky. Pak však udělal pár kroků
dopředu.
„Nestalo se ti nic, Alenko? Nekousla tě?“
„Nic mi není,“ hořely Alence z toho zážitku oči, „viděl jsi ji? Chvilku na mě koukala a pak odlezla, schovala se tam mezi těmi kameny!“
„No, viděl, ale… Pojďme už raději pryč. Možná jich tu je víc.“
Podal Danušce ruku, pomohl jí vstát, rozhlédl se a zavolal:
„Honzíku! Honzíku! Už jdeme!“
Ale Honzík se neozýval. I ostatní děti se začaly rozhlížet.
„Honzíku! Honzíku!“ rozléhalo se okolím.
„Honzo, vylez! My už jdeme domů,“ volal Péťa. To jen tak pro jistotu, kdyby se chlapec někde schoval a v úkrytu se radoval, jak se o něj strachují. Jenže po klukovi ani stopy.
„Musíme se po něm podívat v lese, jestli ze strachu před tou zmijí neutíkal až moc daleko,“ řekl rozhodným hlasem Libor a celá skupinka se obrátila k lesu.
„Honzíku!“ vykřikla ještě jednou Alenka.
„Kreeeik,“ ozvala se jí nečekaná odpověď.
„Co to bylo?“ zeptala se trochu polekaně Máša.
„Nevím, asi má nějaká vrána chrapot,“ pokrčil Libor netrpělivě rameny, „tak pojďte, musíme najít bráchu.“
Kluci s Mášou se rozběhli lesem. Alenka s Danuškou šly pomalu za nimi, Danušku bolelo natlučené koleno. Při úprku před hadem uklouzla, uhodila se a odřela, a tak teď trochu pokulhávala. Před sebou slyšely volající hlasy ostatních a mezi stromy viděly
probleskovat jejich barevná trička. Výjimečně spolu nemluvily, jen se usilovně rozhlížely kolem sebe, jestli nenajdou nějakou stopu po ztraceném Honzíkovi. A zrovna, když Alenka přece jen otevřela pusu, aby Danušce ukázala krásný hříbek v mechu, v nedalekém
houští něco zapraskalo. Že by se tam opravdu schovával Honzík? Vážně chce děti vystrašit, aby se o něho bály? Ale kdepak! Škoda, nebyl to Honzík. Z křoví kousek před nimi vyšla na cestu krásná srnka. Holek si nevšimla, jen ostražitě hleděla směrem, ve kterém běhali a volali
ostatní. Pak se přece jen otočila a podívala se na Alenku a Danušku. Ty stály, ani se nehnuly, prohlížely si ji zrovna tak zaujatě jako srnka je.
„Kreeeik, kreeeik,“ ozvalo se jim znovu nad hlavami...

 

 

 

knihy
Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA