Když se můj syn zmínil o tom, že se chystá na cestování po Americe, věděla jsem, že bude potřebovat mou pomoc. Postavil si totiž malý penzion, který si sám provozuje a v případě jeho nepřítomnosti jsem to právě já, kdo ho na pár dnů zastupuje. Neobejdu se sice bez vydatné pomoci mého laskavého manžela, protože po úrazu a operaci páteře jsem o berlích a téměř nepohyblivá, ale samotná práce je pro mě brnkačka. Celý život jsem totiž pracovala jako úřednice a komunikace s lidmi, ať již písemná nebo osobní, mi nikdy problémy nedělala. Ovšem, co si budeme povídat...
Nynější zdravotní handicap a pět let v důchodu se na mně podepsalo víc, než jsem tušila. Najednou jsem postrádala klid a jistotu. Celé hodiny jsem prohlížela stránky nově zavedeného bookingu, hledala na internetu překladače a promýšlela situace, které nastanou, až se ve dveřích objeví avizovaný host z Japonska, nebo paní Chongguang Vang z Číny... Za dob mého mládí jsme se učili ruštinu, takže anglicky neumím. Představa, že mlčím a jen hostům předkládám texty s informacemi na papírech mě děsila. Ale co už... nějak to dopadne.
Pomalu a jistě jsem si zvykala na ustavičné naříkání a nespokojenost pokojských, které se střídají a jedna na druhou žaluje. Jako malé holky! Těší mě každá pochvala od ubytovaných. Hlavně starší hosté dokáží ocenit čistotu, o kterou naše pokojské, navzdory hádkám, vzorně pečují. Ti mladší, kteří se zde také v hojném počtu ubytovávají, ve mně vzbuzují spíše obavy. Už při příjezdu se totiž netají tím, že jedou na oslavu nebo na setkání, kde se bude hlavně pít.
Když se ohlásili na ubytování dva hoši z Ostravy, netušila jsem, že právě s nimi budu mít problémy. Oba byli velice sdílní a tak jsem se s nimi při zapisování do Knihy ubytovaných i dobře pobavila. Ten jeden totiž uváděl bydliště v Ostravě-Porubě, kde to znám, protože jsme tam několik let žili, takže bylo o čem povídat. Dozvěděla jsem se, že přijeli, protože se kamarád loučí se svobodou a že to asi bude "velká chlastačka". Byli to zkrátka a dobře sympatičtí mladí muži. Ubytovali se v pokoji č. 12.
Druhého dne kolem desáté hodiny jsem měla na stole všechny klíče od hostů, kteří odjížděli. Jen klíč od pokoje č. 12 chyběl. Vyčkala jsem ještě dvě hodiny a kolem poledne jsem zavolala, jestli jsou ještě vůbec v penzionu, nebo jestli mi náhodou nezapomněli vrátit klíč od pokoje..? Jsme ještě tady. Přišli jsme skoro ráno, byli jsme ožralí. Vyspáváme, ale klíč doneseme.
Klíč ovšem nedonesli a potichu zmizeli. Telefon už nebrali. Prohledala jsem celý pokoj, ale nikde nic. V koupelně jsem však uviděla vysunuté dveře od sprchového koutu a bylo mi všechno rázem jasné! Poškodili sprchový kout a navíc sebrali klíč... kdoví, jaké s ním mají úmysly! Poslala jsem těm "sympatickým hochům" esemesku, že volám policii. Sprostých a arogantních odpovědí přišlo hned několik. Mezitím už byla policie na cestě.
Byl to takový mladý policista. Přišel i se svým řidičem. Nahlásila jsem poškození sprchového koutu, nevrácení klíče a obavy z jeho zneužití. Místo toho, aby sedl a začal zapisovat, řekl, že to není případ pro policii, nýbrž pro občansko právní řízení. Pomalu se chystali odejít.
Byla jsem nešťastná a bezradná. Asi to na mně bylo i vidět. Rezignovaně, ale naléhavě jsem špitla, že policie má přece pomáhat a chránit, ne?!
Asi to zapůsobilo. Policista se vrátil a vlezl do sprchového koutu. Tam se tak dlouho snažil posuvný díl vrátit do pojížděcí drážky, až se mu to nakonec podařilo. Bylo vidět, že má radost, že mi pomohl. A já jsem měla radost také. Pak si nafotil sprosté esemesky, které mi hoši poslali a nakonec ještě "pachatelům" volal na mobil. Sice se nedovolal, ale já si myslím, že tušili, kdo jim volá ze skrytého čísla.
Druhý den při úklidu před vchodem do budovy našla pokojská klíč. Byl to ten, který jsem tolik postrádala! Byla jsem štěstím bez sebe.
Když pak navečer přijel pan Sasaki z Japonska, s úsměvem jsem mu předložila papíry s anglickými texty, kde první věta zněla: "Omlouvám se, nemluvím anglicky, zastupuji syna....". Všechno proběhlo bez problémů. Snad tak dobře dopadne i návštěva z Číny.
Vzpomínám na toho mladého policistu a představuji si, že jsou všichni jako on. Ochotní, trpěliví a se snahou nám pomoci. Takových ale asi moc není, že ? Já jsem se s takovým vlídným chováním od policisty setkala poprvé.
