Na žádný jiný řecký ostrov se turisté nevracejí tak často, jako na malý kousek černé země, který zbyl po výbuchu sopky uprostřed Egejského moře. Vlastně jde o zbytky kráteru, které zůstaly nad mořem. Bizarní místo, které návštěvníkům nabízí jen dvě možnosti. Buďto si ho bezmezně zamilují nebo ho naopak budou nenávidět.
Pláže tam nejsou zlaté ani bílé. Jsou šedočerné, divné. Není jich mnoho. Moře je svěží, s vlnkami, žádný písčitý rybníček. O stravování je třeba se postarat sám, to znamená chodit do taveren nebo si vařit v kuchyňkách studií. Hotelových komplexů s all inclusive službami je tam minimum. Ceny za ubytování jsou vyšší, než na některých jiných řeckých ostrovech. Tak to na vysvětlení, proč některých typům turistů nemusí Santorini úplně sednout. A teď už jen o tom, proč je rájem, na který, pokud mu propadnete, nikdy nezapomenete.
Na většině fotografií a materiálů propagujících Řecko je právě Santorini. Shluk bělostných domků, kostelíků s modrými kopulemi a západy slunce kýčovité tak, až si člověk myslí, že tvůrce obrázků kouzlil s Photoshopem. Nekouzlil. Na Santorini opravdu vše vypadá jako kýčovitý obrázek. Ono je totiž tak trochu skanzen vytvořený pro turisty. Ovšem vytvořený tak kouzelně, že celá tato hra na dokonalost vůbec nevadí. Zejména proto, že ta dokonalost má i na Santorini typickou řeckou podobu. To znamená, že za záplavou květin u stěny nádherně vyzdobené taverny v bílé a modré barvě se skrývá malá skládka odpadků. V luxusní restauraci stojí v rohu smeták. Občas zkolabuje elektrická síť nebo přestane téct voda. Takže, žádný strach, Santorini se sice tváří jako dokonalé místo z reklamy, ale přesto stále zůstává být Řeckem. V tom dobrém i špatném slova smyslu. Zkrátka místem, kde se nehledí na dodržování jízdních řádů autobusů, pohozené smetáky a nějaké ty vysypané odpadky, v nichž si hodují místní kočky.
Lidé si často myslí, že Santorini je místem, kde se nedá koupat. Z reklamních obrázků to totiž vypadá, že srázy pod bílými domky jsou tak vysoké, že se tam k moři vůbec nedá dojít. Omyl. Tento ostrov se v žádném případě nedá posuzovat jen z fotografií, kterých jsou z něj na internetu snad miliony. Nejpravděpodobnější je, že pokud se na Santorini vypravíte, budete ubytováni v místech Kamari nebo Perissa. Tam má nasmlouváno ubytování většina cestovních kanceláří, těch českých i zahraničních. Je to dobře, protože tato letoviska leží přímo na plážích. Na internetu je velká nabídka ubytování v hotelích a apartmánech v jiných místech Santorini, ale pozor, většinou jsou vzdálenější od moře a je pak třeba pronajmout si auto, aby se člověk mohl vůbec vykoupat. Takže, pokud se teď tady bavíme o dovolené pro takzvaně průměrného turistu středního a vyššího věku, tedy ne pro mladého dobrodruha, který chce ostrov projet na skútru, je rozhodně nejvhodnější ubytovat se v Kamari nebo Perisse.
Kamari je o něco vhodnější pro ty, kteří mají rádi noční rušný život. Perissa je fajn na koupání, ale večer je v ní trochu nuda. Kamari má dlouhatánskou promenádu podél moře plnou obchodů, restaurací a barů, která je rušná dlouho do noci. Žádný strach, hudba tam zní řecká, tlumená, diskotéky či bary s techno muzikou tam nejsou. Promenáda je ráj pro všechny, kteří si dovolenou spojují s prohrabováním se šperky a suvenýry, procházkami a okukováním lidí. Protože tady se prochází Japonci nikdy neodkládající své mobily. Pozorovat je, jak si nepřetržitě pořizují svá selfíčka, je zábava, která nikdy neomrzí. Korzují tu indické rodinky v exotickém pestrobarevném oblečení, partičky elegantních Italek, zamilované mladé páry i skupinky penzistů s hůlkami. Zkrátka, kdo rád slyší jazyky, které ani není schopen identifikovat, přijde si na své. Čeština tady zní poměrně často. Některé cestovní kanceláře mají nasmlouvány i restaurace, v nichž se dají předem zajistit večeře. Je to celkem zbytečné, protože ceny jsou ve většině taveren shodné a zajímavější je je střídat. Výhoda takového předběžného rezervování si večeří je jedině v tom, že se v nich dá najít menu v češtině a česká obsluha. Takže turisté z generace, pro kterou není angličtina samozřejmostí, se nemusí bát pocitů bezmocnosti a často tyto k Čechům přátelské taverny navštěvují.
Kamari je několik kilometrů dlouhé letovisko táhnoucí se podél pláže zakončené gigantickou skálou. Pozorování toho, jak skála v různých fázích dne mění barvu a tím i jako by podobu, je jednou z věcí, které polehávání na pláži zpestřuje. Čím blíže ke skále máte ubytování, tím lépe. Část pláže nacházející se u skály, je lepší, než ta na východní straně. Je tam pozvolnější vstup do moře, méně vln a kamínky jsou jemnější. Naopak, na straně Kamari blíže k letišti, tedy dál od skály, je moře divočejší. Při vstupu do něj se objevují velké kameny a starší lidé tam ve větrnějších dnech, kdy se tvoří vlny, mohou mít při koupání trochu problém. Naopak pod skálou, je i při divočejším moři, vstup do vody poměrně snadný.
O Santorini se říká, že jde o jedno z nejromantičtějších a nejluxusnějších míst na světě a že tomu odpovídají i ceny. V Kamari se cen netřeba bát. Tam restauratéři a obchodníci na rozdíl od santorinských letovisek Oia a Fira, které jsou symboly luxusu, drží ceny takzvaně lidové. Kafe se tam dá pořídit od dvou eur nahoru a oběd či večeře v taverně od devíti eur. A ceny v supermarketech jsou tam plus minus podobné jako na jiných místech Řecka. Mnoho turistů si sem tam něco uvaří v apartmánech a pak pěkně hodují na terasách a balkonech. Pro znalce úsporného způsobu stravování v Řecku podstatná informace, které zasvěcení velmi dobře porozumí: Gyros pita zakoupený v budce na konci promenády pod skálou - dvě eura čtyřicet centů. Dobrá zpráva, že?
A další dobrá zpráva, která může nabourat představy, že Santorini je ostrov jen pro bohaté turisty. Některé z taveren na pláži mají vlastní lehátka a slunečníky, za které nevybírají poplatky, pokud si u nich něco objednáte k jídlu či pití. Stačí si dát nějaké to kafe, džuš nebo zajít na lehký oběd do taverny a můžete jejich lehátka a slunečník využívat celý den bez dalšího placení. O pár metrů vedle naopak třeba za úplně stejný set slunečníků a dvou lehátek zaplatíte deset eur. Je jen třeba pláž pořádně prozkoumat a všimnout si, která taverna má napsáno, že její hosté mohou na pláži ležet bez placení. I v tomto případě platí, že čím blíže ke skále ležíte, tím lépe. Tam ubývá vydesignovaných supermoderních hotelů s lehátky tak krásnými, až se na ně člověk bojí sednout, ale naopak přibývá řeckých rodinek, které si prostě jen tak rozloží na pláži ručník a rozbalí gyros z nedaleké budky.
Kamari je totiž místem kontrastů. Vidíme tam na promenádě hotely s bazény lemovanými postelemi s vlajícími bílými záclonami. U některých jsou dřevěné chodníčky přes pláž v noci nasvíceny fialovými či růžovými světelnými hady. Vedle těchto symbolů luxusu si ale klidně stojí postarší oprýskané domky s jednoduchými studii a apartmány či malé rodinné taverny s miniaturními pokojíčky pro turisty, které mají k luxusu na míle daleko. V Kamari je třeba, stejně jako na celém Santorini, se připravit na to, že je tam vše malé. Celý ostrov je malý, v nejužším místě měří jen před dva kilometry. A protože turistů je hodně, je třeba na něj nacpat co nejvíce ubytovacích zařízení a do nich co nejvíce lidí. Takže pokojíčky jsou malinké, stavby nalepené jedna na druhou, podivně nad sebe a pod sebe ve svazích. Dochází tu k bizarním situacím. Do apartmánu třeba jdete z ulice po schodech nahoru, pak zase dolů, jako by do podzemí a nakonec, když otevřete okno, zjistíte, že se díváte na střechu taverny o ulici níž. Pár dnů pak přemýšlíte, jak zajímavě jsou vlastně všechny ty domky na sebe nalepené. A to je v Kamari jen slabý odvar toho, jak bizarní architekturu budete obdivovat ve městech Fira a Oia. O těch si povíme přístě. Podstatné je, že v Kamari na několika místech zastavuje místní autobus spojující Kamari s hlavním městem Firou. Cesta do ní trvá asi čtvrt hodiny a stojí jedno euro, osmdesát centů. Jízdní řády není nutné zkoumat, autobusy jezdí stejně jen podle toho, jak rychle či pomalu se to právě řidiči zadaří. Ale rozestup je maximálně půl hodiny, takže i proto je
Kamari nejlepším místem, z něhož je snadné vyrážet na další výlety po Santorini. Takže příště si popíšeme, co nás čeká v hlavním městě Fira.
Scarlett Wilková
autorka je redaktorkou MFDNES
