Ty nejkýčovitější obrázky znázorňující Řecko pocházejí z vesničky Oia na severu ostrova Santorini. Je to jakási vlajková loď řeckého turistického průmyslu. Místo tak nádherné, že může svou dokonalostí až vadit.
Jeho návštěva je pro každého, kdo se vypravil na Santorini, nezbytností. Zahoďme předsudky a odpor k masové turistice a vypravme se do severního cípu tohoto kousku černé země, který zbyl v Egejském moři po mohutném sopečném výbuchu. Do vesnice Oia jezdí autobusy z hlavního města Firy. Cesta je snadná. Když na autobusovém nádraží vystoupíme z kterékoli linky, hned nebo po chvíli uvidíme chlapíka, který hlasitě křičí: Ia, ia, ia. Nemysleme si, že přivolává oslíky, kteří jsou na Santorini častou atrakcí pro turisty. Je to průvodčí, který takto dává najevo, že jeho autobus odjíždí právě do vesnice Oia. Řekové ji totiž nazývají Ia a z nás turistů, kteří používáme výraz Oia, mají legraci. Na plácku s autobusy to pak vypadá jako v blázinci. Muž řve: Ia. Turisté se ho ptají: Oia? On na to kývá hlavou, že ano: Ia. Ale klid, na autobusu je napsáno Oia, takže směr je správný. Kouzlo má už i samotná cesta. Mimo jiné proto, že posádku řeckých místních linek zásadně tvoří řidič a už zmíněný průvodčí, který se přecpaným autobusem prodírá, prodává lístky, inkasuje peníze a do toho křičí názvy míst, ve kterých autobus bude stát. Vystupuje málokdo, všichni míří do vesnice Oia. Znají ji z obrázků a chtějí se ujistit, že je fakt tak nádherná. Nádherná je však i krajina, kterou cesta vede. Srázy, skály, útesy. Tady je jasně vidět, jak se příroda vyřádila, že tady byly zemětřesení i sopečné výbuchy.
Vystupuje se na velkém prostranství vybaveném na řecké poměry velmi slušnými toaletami. Pak stačí ujít pár desítek metrů úzkou uličkou a ocitáme se na náměstíčku s kostelem. Pár kroků dopředu a je to tady. To, co známe z fotek a filmů. Neuvěřitelná scenérie. Bělostné domky nacpané jeden na druhém na prudkých srázech a pod nimi nekonečná mořská hladina. Oproti hlavnímu městu Fira, které je také vystavěno ve svahu, je to tady ale jiné. Fira je drsnější. Jsou v ní vidět černá lávová pole, kusy rezavé země, balvany. Ve Fiře je více patrné, že jsme na vrcholu sopky, která se propadla do moře. Oia je jako městečko vystavěné pro panenky. Bělostná, dokonalá, nazdobená, kýčovitá. V polovině dvacátého století došlo na Santorini k zemětřesení a právě v této části bylo nejvíce poškozené. Oia byla prakticky znovu vystavěna. To, co nyní obdivujeme jako tradiční řeckou architekturu, je vlastně nově postavený skanzen. Úzké uličky, malé domečky s modrými dveřmi, modré kupole kostelíků, větrné mlýny. Vše dokonale čisté a vyzdobené květinami. Tohle místo nemá nic společného s Řeckem, pro které je typický určitý nepořádek, chaos, bohémství. Ne, Oia je místo pro ty, kteří mají rádi hru na dokonalost.
Chodit tady je zábava. Uděláte tři kroky po schůdcích vpravo a tam je malá branka s nápisem Privat. Tři kroky na další stranu, další branka a u ní bezpečnostní kamera. Cvak, jste zvěčněni. Tady se rekreuje někdo významný, kdo chce mít přehled o každém, kdo se ocitl v blízkosti jeho branky. Když jste moc zvědaví a za nějakou takovou branku nakouknete příliš dotěrně, nakloníte se přes ni, či se jí dokonce dotknete, není vyloučeno, že se za rohem objeví muž v bílých kalhotách, bílé košili a černých slunečních brýlích. Bodyguard. Je to jako scéna z filmu. Dívá se na vás. Je zvyklý na turisty dotěrné, zvědavé i jen prostě zmatené. Jeho práce je dávat pozor, aby nikdo z nich nevkročil tam, kde to už pro turisty není určené. Stačí se průhledy mezi domky podívat dolů na moře. Kotví tam jachty, za které by se nestyděl ani James Bond. Úzkými uličkami procházejí další muži v bělostných košilích a nesou hromady kufrů, na kterých je na první pohled vidět, že stály tak deset průměrných českých platů. Za nimi cupitá dáma na jehlových podpatcích. Typická turistka ubytována tady v Oi. Tady by fakt neměli chodit lidé, kteří opovrhují okázalostí a luxusem. Tohle je zatraceně snobská destinace. Ale zatraceně krásná. Tak krásná, že pohltí i ty, kteří se tváří, že je podobně kýčovitá místa nechávají být chladnými.
Kdo se sem vypraví večer, měl by se obrnit trpělivostí a nadhledem. Večer se sem totiž vypravují všichni. Všichni chtějí vidět západ slunce nad Oiou. A co je horší, všichni si ho chtějí vyfotit. Výsledek? Dav mačkající se, dloubající se lokty, kopající se. Nepohoda, stres. Vedro. Pocit, že každý, kdo tohle podstupuje, se asi zbláznil. Přesto se tam od května do konce září večer co večer desetitisíce turistů sjíždějí a tohle všechno absolvují.
Restaurace jsou tady ještě dražší než ve Fiře. Obchody se suvenýry také. Ale je tady například zajímavé námořní muzeum plné krásných modelů starých lodí a starých map.
Je tady plácek nad útesem, na kterém je pultík, řady židliček a bohatá květinová výzdoba. Co to je, přemýšlíte. Vypadá to jako místo připravené k nějakému obřadu. A je to tady. Míří k němu nevěsta s ženichem. Koná se tu svatba. Je to obřadní místo pro turisty. Nejčastěji se tu berou japonské páry. Tradiční řeckou svatbu tady nečekejme, ta vypadá úplně jinak. Tady se berou turisté, kteří chtějí mít svatební fotku na jednom z nejznámějších míst světa. Inu, každý má o svatebním dnu jiné představy.
Oiou se dá brouzdat řadu hodin. Dá se z ní vydat dolů k moři až do přístavu Amoudi, kde se nachází nejvyhlášenější rybí taverny na ostrově. Nahoru se můžete vrátit po více než dvou stech schodech nebo využít další zdejší atrakce, oslíků. Ti tady nosí nahoru jak turisty, tak zavazadla těch bohatých návštěvníků, kteří připluli na jachtách a ubytují se v malebných domečcích ve svazích nad mořem. Ty jsou posety hotýlky, apartmány, bazény, vířivkami a terasami se slunečníky. Na tato místa však už mohou běžní turisté jen nakukovat z dálky. A ta opravdu nejluxusnější místečka jsou tak skryta v útesech, že je nevidí vůbec nikdo.
Vypravte se do tohoto místa, i když se vám třeba bude zdát po přečtení tohoto textu odporné. Protože až bude nad celým tím kýčem zapadat slunce a vy to budete pozorovat, vsadím své nejdražší a nejmilejší boty, že se tím vším necháte pohltit a začnete tleskat. Protože tady západ slunce končí potleskem. Často i ohňostrojem, při kterém společně jásají Češi, Japonci, Indové, Britové, Rusové, Srbové, Poláci, Francouzi, zkrátka lidé z celého světa, kteří se vypravili na Santorini, aby se tam vyfotili. A kdo to jednou udělá, touží se tam vrátit a celé to šílené kýčovité divadlo vidět znovu.
Přečtěte si také:
Sanorini: Ostrov, na který se vrátíte - II. část
Sanorini: Ostrov, na který se vrátíte - I. část