Jak nám tu některé čtenářky asi opět ohlásí, průzkumům zásadně nedůvěřují. Ne, nemusí. Důležité je, že jim věří ti, kteří na jejich základě něco užitečného podniknou. To se v posledních letech děje s domácím násilím – zákon, policejní praxe i služby mnoha neziskových organizací se této problematice věnují čím dál více. A je to zapotřebí.
Podle reprezentativního výzkumu provedeného v ČR již v roce 2003 Sociologickým ústavem Akademie věd ČR a Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, zažije některou z forem domácího násilí za svůj život 38 % žen. Podle průzkumu o. p. s. proFem, kterého se v únoru 2012 účastnily tři tisíce respondentek starších osmnácti let, se jen za poslední rok stalo obětí domácího násilí 11 % žen. V pětině případů došlo i na fyzické napadení. Avšak v průměru jen každá pátá žena (ze všech obětí) oznámí domácí násilí policii. (Samozřejmě, násilí zažívají i muži od žen, ale případů je zhruba 4x méně než násilí mužů na ženách. A to ještě muži častěji útočí fyzicky, ženy spíš psychicky.)
Myslíte, že stačí násilníky trestat? To je omyl. Musí se také léčit, i když na to žádná „úřední diagnóza“ neexistuje. Musí se učit zvládat svou agresivitu. Asi tak, jako se musí nezřízený jedlík učit správné životosprávě, aby unikl cukrovce či infarktu. Nebo jako se alkoholik musí učit nepít.
Možná se budete divit, ale klinická i socioterapeutická praxe ukazuje, že mnoho násilníků svým násilným chováním trpí. Odmítá své násilí, avšak… opakuje je. Je to jakoby silnější než oni, stále se „to“ vrací, je to navyklý způsob zvládání situací, je to určitý mechanismus, který se snadno spouští a překoná všechny rozumné i citové zábrany. Něco jako „nepřekonatelná“ chuť kuřáka na cigaretu a pijáka na skleničku.
PhDr. Barbora Jakobsonová, Češka, která působí jako klinická psycholožka v Norsku a specializuje se na problematiku řešení násilného chování, citovala z dopisu léčeného násilníka: „Děti potřebují lásku. Kdo páchá násilí? Slaboch. Kdo je slaboch? Muž, který byl přesvědčen o tom, že má vždy pravdu. Proč si to myslel? Protože byl hloupý a namyšlený. Proč byl namyšlený? Protože myslel jen na sebe. Mnoho lidí zažilo horší věci než já, ale nikdy nikomu neublížili. Myslel jsem si, že když člověk přestane kouřit, pít alkohol a brát léky na uklidnění, bude z něj dobrý člověk, ale objevil jsem ještě něco. Myslel jsem si, že jen já dokážu správně rozhodovat, a že rozhoduji lépe než ostatní. Byl jsem namyšlený. A kdo jsem dnes? Jsem muž, který má dvě smutné děti a ženu, která se mnou už nechce být.“
Připravuji teď s kolegy projekt, jehož hlavní součástí bude terapeutický program (kurz) zvládání agrese. Připravujeme jej pro chlapce a mladé muže, kteří mají problém se svým agresivním chováním. Chceme dosáhnout toho, aby se aspoň někteří naučili žít bez agresivity. Agresivní chování vidíme všude kolem sebe – v rodině, ve škole, v zaměstnání, na stadionu, v hospodě, na ulici a dokonce i v silničním provozu. Takové chování však působí obrovské škody - bývá to rozpad rodiny, újma na zdraví a majetku spoluobčanů, hrozba přestupkového řízení nebo trestního stíhání, příp. odsouzení, ztráta rodinného zázemí a zaměstnání apod. Agrese zvyšuje náklady na léčení zraněných, na ochrannou léčbu či výkon odnětí trestu svobody pachatelů, způsobuje absenci v zaměstnání, působí škody na veřejném majetku. Problém se týká každoročně tisíců mužů jako přímých původců agrese.
Spolek ROSA, která pomáhá obětem domácího násilí, zveřejnila otřesnou statistiku, kterou „vytvořily“ její klientky – celkem 278 žen, které se na spolek obrátily o pomoc. 40% z nich zažilo opakovaně facky (od toho, který je kdysi tak miloval), 39% rány pěstí a další bití, 23% hlásilo bití v době svého těhotenství, 37% škrcení, 17% kopání, 13% vytrhávání vlasů atd. atd. Už jen představa něčeho takového normálního člověka krutě zasáhne. A to si o tom pořád jenom čteme…
Moje teorie je, že o každém případu domácího násilí zpravidla ví ještě někdo další než jen pachatel a oběť. Bývají to především děti, ale také rodiče oběti nebo pachatele, dále sousedé, kamarádky obětí, další příbuzní a někdy samozřejmě policisté (ti se ročně dozví jen asi o 1300 vážných případech).
No a proč o tom píšu tady? Protože je dobré občas upozornit na fakt, že i senioři zažívají někdy na sobě fyzické násilí či vědí, že se jej dopouštějí příbuzní anebo sousedé. Nemůžeme se bránit jen šmejdům, můžeme a musíme se bránit i násilníkům. I pouhé ohlášení na policii nebo vlastním příbuzným může pomoci vyřešit problém. Dokud je čas. Protože jak možná víte – násilník či agresor nikdy sám od sebe nepřestane. Musí být k tomu donucen a pak léčen.
