Železniční důchodce Fanouš Petrlík ani neví, co jej připoutalo k Honzíkovi Martanovi. Sám šedesátiletý, získal kamaráda o devět let staršího. Oba jsou z jedné vesnice a znají se tak sto padesát let. Starý kamarád záhy ovdověl a vychoval čtyři kluky! Měl spoustu špatných vlastností, rád se napil a pak býval urýpaný a agresivní. Sedával na svém místě v místním lokále a od všech příchozích vyžadoval pozdravení. Také se neomaleně mísil do rozhovorů u cizího stolu a někdy býval i fyzicky napaden. Oplýval však silným hlasem a byl místní hvězdou divadelních kroužků, co jich jenom v obci bývalo. Na viditelném místě v kuchyni měl zarámováno Čestné uznání za nejlepší herecký výkon na festivalu vesnických divadel ve Vysokém nad Jizerou. A každý soudný člověk musel uznat jednu věc. Ať už byl jakýkoliv, vychoval čtyři kluky!
Ti dva se celkem míjeli. Najednou ale ve vesnici vyrostla benzinová pumpa se sedátky a stříškami, Honzíkovi těsně před oknem. Nastal boj s hosty čerpadla, kteří neomaleně močili u plotu, těsně před Honzíkovým oknem od kuchyně. Honzík, zdatný malíř písma i čehokoliv, vyrobil nápisy NEMOČIT a umístil je na plot. Od té chvíle dostával pohlednice s adresou Jan Martan, PODBOŘÍ, Ulice Nemočit číslo 155!
Fanouš se naučil jako čerstvý důchodce navštěvovat "Benzinku“ za účelem pití kávy z automatu. Neunikl pozornosti pozorovatele. Honzík stačil přítomnost stálého hosta oknem zaregistrovat a najednou se objevil také u stolku. No a slovo dalo slovo, ti dva si kápli do noty a na dobrých deset let se stali přáteli. Ale jakými přáteli! Fanouš ani nevěřil, že je něco takového v dnešní době možné. Každé "přátelství“ je odtud, potud. Jsou jisté hranice a málokdo by vzal třeba přítele natrvalo pod vlastní střechu, kdyby se ten ocitl na dně.
Při cestě do místní hospody oklikou kolem benzinky, nemohl pocestný minout Honzíkův domek. A majitel stál většinou mezi dveřmi a zdravil strohým: "Pojď na štamprli!“ Jednoho dne kolemjdoucí Fanouš výzvu přijal. A Honzík přinesl dvě skleničky a v "pleskačce“, kde měl lihoviny skoro na dně, odlil polovinu z toho mála a nabídl, co měl. Na pozvaného tento akt udělal obrovský dojem a Honzíkovi o tom nesmlčel.
Honzík také zažil příhodu, hodnou pera Jaroslava Haška. Po okupaci v roce 1968 na něčí pokyn shora začaly mizet z budov všech nádraží rudé hvězdy. A o stěnu budovy byl opřený dlouhý žebřík. Na něm stál náčelník stanice, zavilý komunista, a majzlíkem odtesával rudou hvězdu. Šel kolem Honzík a pravil: "Jindřichu, tebe vidět pracovat, to je velký zážitek. Ale neboj se, já jsem si tě vyfotografoval!“ Po normalizaci chodili za Honzíkem různí lidé, nepřátelé náčelníka, a žádali tu fotografii. Každý pochopitelně s flaškou. Dostavil se i náčelník! A jednou, když kamarádi seděli v kuchyni, Honzík prohlásil: "Já už s tím chlastem musím přestat. Já těm zájemcům o tu fotku prozradím, že já žádný foťák nemám!“
Z posezení na "Benzince“ se stala událost. K těm dvěma se přidávali hosté, takže se pomalu vytvořilo společenství, které Fanouš nazval vzletně BRATRSTVO OD BENZINKY.
Ze schůzek se stal rituál. První se vždy dostavil Fanouš, dal si kávičku a čekal jako návnada. Netrvalo dlouho a vynořil se Honzík s táckem jednohubek, někdy slaniny, jindy okurek. V poslední fázi dorazil na kole farář ze sousední vesnice se štrúdlem a mešním vínem! Fanouš obstarával pivo a skleničky tvrdého alkoholu z prodejny. Nakonec se jakéhosi velení Bratrstva ujal Triumvirát. Vytvořili jej Fanouš, Honzík a kněz Pavel. Výborové schůze se pak konaly v kuchyni u Martanů za každého počasí. A ti tři "hlavouni" si začali při různých příležitostech dávat drobné dárky. Účast se posléze svolávala mobilem.
Tři synové Honzíka dávno opustili a zůstal jediný, ten nejstarší. Životní ztroskotanec žil na úkor svého otce. Honzík byl dobrý kuchař a často jeho výtvory jeho syn komentoval: "To nežeru!“ Většinu volného času dospělý čtyřicetiletý klacek trávil ve svém pokoji vleže s ovladačem televizoru na břiše.
Fanouš narazil v Brně v prodejně starožitností na pozoruhodnou věc. Honzíkovi přinesl před Vánocemi dárek. Na stole se objevila na alpakovém listu alpaková hruška. Nadzvednutím poloviny hrušky se ukázaly malé pohárky po celém obvodu. Honzík zkoprněl a nejednou se rozbrečel. Vidět vzlykat sedmdesátiletého chlapa, který vás obejme a vzlyká na rameni, byl zážitek, kterému se nevyrovná nic na světě. Platí pak, že darující má větší radost, než obdarovaný. Pokud je radost upřímná a od srdce.
Později se úmrtím Honzíka a odchodem kněze celý výbor a celé Bratrstvo rozpadlo. Dodnes ale Fanouš na kamaráda vzpomíná a říká si: "Kéž bych i já v mysli někoho, kromě svých dětí, zanechal takovou výraznou stopu!“
