Kouzlo časů minulých: Pan Francouz
FOTO: archiv autora

Kouzlo časů minulých: Pan Francouz

1. 9. 2016

Můj poslední článek vzbudil mezi čtenáři značný rozruch, který se odrazil v komentářích. Nelituji toho, že jsem jej zveřejnil, i když jsem tuto reakci očekával. Nemůže mne tedy nikdo vinit, že jsem zatajil i ty stinné stránky mého života. Konec konců odplata, pád z místa nahoře, byla nelítostná. O tom však až někdy později. Vraťme se však zpět do reality tehdejší doby.

Byl počátek října 1964, v Tokiu skončily Letní olympijské hry, ve kterých v naší výpravě kralovala naše gymnastka Věra Čáslavská a Josef Odložil. U rybníka v Mackovicích, na jednom ze sedmi hospodářství státního statku, vystoupila z autobusu nesourodá skupina lovců, které Čedok získal na dvoudenní lovy především bažantů. Ve skupině byli hlavně Američané, kteří si cestou z Tokia "odskočili" na tento lov, ale i Italové, Němci a Francouzi. Jako obvykle jsme my nabíječi čekali na svého střelce a ve všeobecném hemžení se ozvala ruština. "Kto znájet govoriť po ruski?" Tazatel stál jen pár kroků ode mne a jeho dotaz mne zaujal. Moje ruština byla natolik dobrá, že jsem k němu přistoupil, představil se a protože mně rozuměl, byla ruka v rukávě. Stal jsem se na dva dny nabíječem doktora Borise Narodetzkého, Francouze původem z Kyjeva, jehož rodiče někdy v roce 1919 emigrovali do Francie.

Od počátku jsme si padli do oka. On, který se zajímal o dění v naší republice ve vztahu k politice a Sovětskému svazu a já, který s otevřenou pusou poslouchal vyprávění o životě v jeho rodině, ve Francii a v západní Evropě vůbec. A tak jsem se dověděl, že pan doktor je oční chirurg, má rodinu a pracoviště v Paříži poblíž Trocadera, psa Noela, kterého sebou nemohl přivézt, volný čas tráví zejména na "ochótě" /lovu/ buď přímo ve Francii nebo nejčastěji ve Španělsku, manželka má ráda psy a tak jí minulý týden musel zaletět pro štěně do Londýna. V Kyjevě má bratra a byl u něj několikrát na navštěvě. Nedovedl pochopit, že bratr, také lékař, si nemůže koupit ani auto, protože jednak nejsou a jednak by na ně neměl. Vyprávěl mně, že za války sloužil u britské RAF jako navigátor na bombardéru a naštěstí přežil, i když jejich letadlo čas od času zchytalo nějakou tu spršku střel. Byl jsem z jeho vyprávění paf.

Na oplátku jsem mu představil náš system s jeho klady i nedostatky. Těžko chápal, že u nás není nezaměstnanost, že skoro na všechno se čeká, běžné zboží je nedostatkové a že nemůžeme vycestovat ani za humna na západ od naší republiky.

Dva dny uběhly jako voda, vyměnili jsme si telefonní čísla i adresy a já jej pozval na příští loveckou sezonu na hony, kterým se říkalo regulační a statek je organizoval na závěr sezony pro myslivce-zaměstnance statku. Měl jsem jako technik, který zastával na statku odpovědné místo možnost pozvat si na takový hon dva myslivce, přátele nebo obchodní partnery. Této výsady jsme využívali především jako určitý druh úplatku pro získání možnosti nakoupit nedostatkové stroje nebo náhradní díly.

Příští podzim se jednou navečer ozval telefon a když jsem zvedl sluchátko, ozvalo se z něj: "Zdravstvuj Jaroslav. Zděs Boris. Kogda ja mogu prijechať." Telefoní hovory se párkrát opakovaly a koncem října zastavil před našim domem Volkswagen "Brouk" a z něj vystoupil Boris s igelitkami v obou roukou, plnými dárků. Přiletěl do Vídně, tam na něj čekalo předem pronajaté auto a do Hrušovan n.Jev. to zvládl bez problémů za hodinku.

Vedli jsme řeči, nejčastěji o letošních honech a stavu bažantů, absolvovali dva hony k velké Borisově spokojenosti a ze snímku je zřejmé, že na ty tři dny, po které se zdržel, dobře zapadl do rodiny. V pondělí ráno zavolal sekretářce, jestli má nějaké neodkladné operace a smutně prohlási: "Ničevo, nužno rabotať", rozloučil se a odjel s tím, že naše vzájemné přátelství dostalo pořádnou vzpruhu. Rozbalené dárky čekaly využití a zlatým hřebem mezi nimi byl kazetový magnetofon Philips, který se dal v té době koupit pouze v Tuzexu a kluci si na něj hned nahráli "Hvězdu na vrbě" a cachtali se s ním před kamarády. Nad pozváním na týden do Paříže jsme jen mávli rukou. Povolení na soukromý výjezd bylo předem ztracené.

Další dva roky se Borisovy návštěvy opakovaly stejně tak, jako pozvání do Paříže. Možnost byla až v létě 1968, ale o tom až někdy jindy.

 

 

 

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.