Mátohy velkoměsta

(sonet o feťácích)

Tak jak rok může být dlouhý,

nesplatí nikdy věčný dluh,

za každý peníz – úsměv pouhý,

ale v srdci… strašný puch.

V něm se prohánějí touhy

i letmý odlesk černých tuch,

v něm plavou všežeroucí louhy

a svět se mění v mrtvý luh.

Kdo pro koho je věčný slouha,

když oni věří v barvu duhy,

však skutečnost má barvu tuhy?

A kdo se nocmi mlčky plouhá,

na pažích má modré pruhy

a pod očima kruhy?