Já a voskové figuríny, II. část
Ilustrační foto: pixabay.com

Já a voskové figuríny, II. část

7. 9. 2016

...Pokračování

Před východem z muzea byl ještě malý obchůdek se suvenýry, který jsme měly na starosti také.

Ze začátku mě figuríny strašily hodně. Když jsem vešla do místnosti, kde byli diktátoři,  a zařval na mne něco ozvučený Hitler, nebylo to příjemné. Když na mne v  interiéru Starého Města vykoukl  z příšeří starší pán a chtěl se na něco zeptat, tak jsem vyskočila leknutím. Lekli jsme se oba.  Ze starých hospod se linula hudba a zpěv starých hospodských písní a to bylo zase velice příjemné. No,prostě jsem si musela zvykat.

Jak už jsem dříve podotkla, muzeum přes všechnu zajímavost nevydělávalo a majitel ho musel dotovat ze své herny a kasína, které měl poblíž. Z toho důvodu také šetřil na všem. Vzduchotechniku nám vypnul a my jsme se celou pracovní dobu dusily nedostatkem kyslíku. Staří lidé, kteří došli k východu nahoře, málem omdlévali, aniž věděli, proč. Na naše námitky nebyl brán žádný zřetel. Nikdo se s námi nebavil. My jsme majitele viděli jenom jednou, a to z dálky.Že jsme neomdlévaly my, byl zázrak.. Práce mě ale bavila, a tak jsem vydržela hodně.

Moje starší kolegyně však neunesla potupu, že ona, starší a zkušenější, má poslouchat mne, jako svoji nadřízenou. Stále mi házela klacky pod nohy a dělala naschvály. Musela jsem určit i naši pracovní, střídavou dobu a i střídavý prodej ve stánku se suvenýry. Když měla prodávat ona, udělala docela slušné manko a tvrdila, že jsem jí řekla špatné ceny. Do této doby jsem její chování tolerovala, ale tehdy jsem se opravdu neovládla a seřvala ji na dvě doby. Druhý den do práce nepřišla a začala marodit. A marodila, dokud to šlo, a pak zcela zmizela. Horší bylo, že jsme práci musely dělat za ni a i to manko jsme za ni musely zaplatit.

Každý den jsem odcházela domů stále více unavená a hladová. Neměly jsme  se totiž ani pořádně kde najíst. Mozek trpěl nedostatkem kyslíku a takto odkysličený přestával skoro fungovat.Také tělo nějak rychle chátralo. Pleť jsem měla šedivou a unavenou.

Jediné, na co jsem se po práci těšila, bylo to, že jsem si každý den kupovala na Národní třídě v obchůdku, kde prodávali dva Turci, pálivá kuřecí křidélka. Na ta jsem se těšila opravdu celý den. Donesla jsem si je domů, pro slušnost jsem se zeptala přítele, jestli nechce, a on vždy nechtěl a tím mi způsobil pokaždé radost. Seděla jsem pak unaveně v křesle a nemohla se ani pohnout. Přítel se na mne podíval a sdělil mi, že vypadám hrozně, unaveně a staře. Když jsem viděla jeho, odpočatého a růžolícího, tak mě chytal běs nad jeho neomaleností.

Ještě musím dodat, že když jsem jedla ta pálivá křidélka, tak mi tekly slzy. Byla pálivá totiž  hodně, ale mně to nevadilo. Jedla jsem je však tak dlouho, až jsem jednou dostala žlučníkový záchvat a musela na operaci. Po operaci jsem se do muzea už nevrátila. Dlouho jsem se totiž musela zotavovat a pokusit se zastavit to stárnutí a nasytit zase mozek kyslíkem.

Dozvěděla jsem se, že z muzea odešly postupně všechny pracovnice. Nedalo se v tom prostředí dělat. Muzea mi však bylo líto. Nevím, jestli ještě vůbec funguje, ale jestli ne, je to škoda.

Můj příběh práce
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?