Beskydská sedmičko,
už nikdy více,
bylo to překrásné a bylo toho dost...
Další ročník Beskydské sedmičky je za mnou a pro mě dopadl podobně jako vloni, diskvalifikací. Skončily jsme na 45 kilometru kvůli zdravotním problémům o třicet let mladší parťačky Jany. Vytvořily jsme tým s názvem Pozemní veverky a naším cílem bylo dosáhnout času 21 až 22 hodin. Jana běhá dogtrekking, takže se nabízela poměrně velká naděje na úspěch.
Vše dopadlo úplně jinak. Závod začínal v pátek 2. září. V pondělí před závodem si Jana zvrkla kotník a nastaly komplikace. Do čtvrtka jsme nevěděly, zda nastoupíme. Abych řekla pravdu, bylo mi to celkem jedno. Jednak proto, že jsem neměla natrénováno podle svých představ a jednak proto, že jsem v letošním roce zažila několik zvratů, které ovlivnily můj postoj ke světu. Pochopila jsem, že štěstí se neměří výhrou v závodě. Od ledna se starám o invalidního bratra a naučila jsem si vážit života. Na hádky a konflikty o zbytečnostech se snažím dívat s nadhledem.
Tajně jsem doufala, že letošní sedmička se obejde beze mne, jenže Jana je nezmar, něco podobného jako já. Nechtěla mě zklamat, nohu si zafixovala, trasu jsme při registraci změnily z původních sporťáků (95 km při převýšení 5470 m) na hobíky ( 86,4 km při převýšení 5052 m) a společně se dohodly, že naším cílem vzhledem k zdravotnímu handicapu bude dojít ve slušném čase. Žádné další ambice. Po startu přesně ve 22:00 z třineckého náměstí nastal jako obvykle pětikilometrový úprk pod sjezdovku a lezení nahoru. Jana se zatejpovanou nohou se vyškrábala na Velký Javorový půl hodiny po mně, pak se šlo dolů do Řeky a opět nahoru po další sjezdovce. Při seběhu do Krásné Jana spadla a přisedla si poraněný kotník. To už jsme musely tempo hodně zvolnit.
Po sestupu z Lysé jsme v Ostravici o trochu více prodloužily přestávku, Jana se nacpala práškama, aby přehlušila bolest. Byly jsme zhruba v polovině závodu. Po dalších dvou kilometrech jsme musely přehodnotit situaci a pomalu se vrátit zpět do Ostravice. Prášky nezabraly a hlavně i kdyby se Jana nakrásně dobelhala na Smrk, nevím, jak bych ji dostala dolů. Jak se později ukázalo, ukončily jsme závod v pravou chvíli, protože měla natržené vazy. Skončily jsme na čtyřicátém pátém kilometru, převýšení 2474m. Více na: http://www.movescount.com/cs/moves/move121533012.
Zkonstatovala jsem, že podobné extrémy snáším čím dál hůř. K ránu mě při monotónním úseku na asfaltové cestě do Krásné přepadly halucinace. Spadané listy na cestě se měnily postupně ve vlnící se karty a něco šeptaly. Bála jsem se zavřít třeba jen na malý okamžik oči, abych neusnula a nezranila se. Halucinogenní stavy jsem zažívala poprvé. Vysvětluji si to extrémní únavou z nevyspání, jelikož jsem den před závodem spala po noční kvůli bratrovi sotva hodinu a půl. Když jsme přešly na seběh po lesní kamenité cestě, halucinace zmizely, ale já se strachovala, jaké další překvapení mi přichystá vyčerpaný organismus další noc. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybychom pokračovaly, protože dle našeho tempa jsem předběžně spočítala příchod do cíle nejdříve o další půlnoci.
Aby člověk dosáhl úspěchu v tak těžkém závodě, nestačí být jen pořádně natrénovaný, musí se sejít spousta faktorů a příznivých okolností. Mít výbornou fyzičku a dobrého parťáka je základ, nesmí však chybět trocha štěstí, které mně poslední dva roky chybělo.
Na druhou stranu, když to shrnu, statistika není špatná. Zúčastnila jsem se celkem sedmkrát. Z toho:
1x první místo (2010)
2x druhé místo (2011, 2012)
1x čtvrté místo (2014)
3x diskvalifikace: 2013 (moje zranění), 2015 (zkolabování parťačky), 2016 (zranění parťačky).
Video je z vyhlášení vítězů z roku 2012, kdy jsme obsadili s mým parťákem Otou v kategorii sport mix nad 50 druhé místo.
Každopádně letošní ročník byl zároveň mým posledním.