Běžely dny a já pořád na ta slova kamaráda, abych šel na internetovou seznamku, myslel, kudy jsem chodil. No jo, ale to znamená koupit si nějaký ten počítač domů. Sice ve firmě jeden byl, ale jen na firemní účto, při kterém naše účetní zažívala smrtelné stavy, a dále sloužil na skladovou evidenci, kde se stejně pořád něco hledalo, co nebylo. Chudák počítač se při tom vždy tak rozehřál, že jsem někdy měl chuť si v něm udělat vuřtíky. Asi jsem se tenkrát na stará kolena zbláznil, nebo se ti tam nahoře i dole spojili a uvrhli mě do světa snů, nadějí, euforie, ale i poznání, zklamání, nadějí atd., atd., jež s sebou přináší seznamování, seznamky a já už nevím, co a jak se na tom netu všecko jmenovalo, neboť jsem podlehl všemu.
Kdybych věděl, co zažiju, potkám, poznám, tak se postavím na náměstí pěkně doprostřed, odevzdám občanku, sdělím své piny na platební karty kolemjdoucím a nechám se zastřelit pro výstrahu všem. Rozhodl jsem se pořídit si tu vrčící bednu, jež se počítačem nazývá, a nasadit si to vše jako havěť nesmrtelnou domů. Z tepla domova jsem se vrhnul do světa internetu, ICQ, Skypu, chatů, seznamek a ani nevím, do čeho ještě. Sakra, to jsou ale cizinecké terminologie.Já bych to nazval po svém.Totální guláš všeho.
Nějak vzhledem k tomu, že jsem líný si čmarykovat cokoliv na papír (stejně bych to hledal po všech plochách v kanclu), tak jsem se sbalil, ztenčil konto o nějakou tu korunu, a šel koupit ten tenkráte úžasný hit, co mu říkali PC. Bylo to tak nějak spontánní rozhodnutí. V krámku se pohyboval nadšený zkušený IT odborník a já mu špitl: „Chci počítač, co umí vše, taky připojení k internetu, protože jsem sám voják v poli, něco, co by za mě psalo – a hned. Nebo si to rozmyslím a uteču.“
„No jistě,“ usmál se ten IT technik s vizitkou na saku. „Na vás jsme čekali. Dovolujeme si vám nabídnout…,“ a začal na mě mluvit ajťáčtinou. Zkratky lítaly jako pečení holubi do mé huby otevřené úžasem nad tím, jak a co to vlastně na mě mluví. Mlel tlamkou jak kafemlýnek. Kmital po celé prodejně, tohle dáme, tohle přidáme, tohle je super a k tomu hodíme nějakou čtečku, monitor, prográmky do PC, ať je chytrej… Já tam stál jako tydýt. V duchu jsem si opakoval: Já chci domů, já už budu hodný! Ale mlčel jsem a jen jakoby moudře říkal hm, jo, jo, chápu, no jistě, to je jasný. Jasno jsem měl po tom všem akorát tak, jak se jmenuju. Nakonec jsem si přece jen odnesl úžasný PC s vynikající pamětí, bohužel účinnější než ta moje, s monitorem, který zabral půl stolu, a k tomu všemu spoustu kabílků a blbinek jako příslušenství, aniž bych pořádně věděl, na co to všechno je. Doma jsem vše vybalil, šup, šup, zapojil konektory do barevných dírek, kablík na připojení na internet jsem šoupl do zásuvky pro telefon – a dílo bylo dokonáno.
Aktivovat připojení jsem kupodivu zvládnul sám. Jen asi 11× jsem volal na prodejnu, co mám dělat… A pak pink – a odbouchl jsem ikonku Připojit. Nastalo šílené kvíkání, kvičení a chrochtání. Po půlminutě to ztichlo a já byl připojen úžasnou rychlostí na internet. Super. Já jsem tak šikovnej…
Přečetl jsem si Seznam.cz, s pokorou i se zvědavostí sobě vlastní jsem otevíral i jiné stránky, četl jsem lačně zprávy ze světa a nevím ani, jak se to stalo, ale nějak jsem odborně klikl tím umělým zvířetem, co se odborně myší nazývá a se kterou jsem rejdil po podložce sem a tam – a najednou se mi zastajil dech, vykulil jsem oči a zabořil je do monitoru. Neboť kde se vzala, tu se vzala, z obrazovky na mě koukala nahatá ženská a nad ní stálo: Chceš mě? Tak zavolej. Těším se na tebe. A kolem ní byla spousta hezkých obrázků. Jéje, a jak zajímavých. Zabil bych ji. Co mám volat, kam mám volat? Z okna? Na chodbu? Tak jsem zařval alespoň „Týýý vado. Co to je?“
Tímto pokusem o šmejdění po stránkách na netu jsem objevil pro chlapy, a samozřejmě hlavně pro mě, dost zajímavé stránky. Ale tím si projde každý, kdo se na net poprvé připojí. Nečum na baby, řekl jsem si, jdeme je hledat. A už jsem ťukal nedočkavě prstíkem po klábosnici a dal povel. Hledat slovo seznamka. Trvalo to chvilku, než jsem něco našel, ale našel. Bylo jich dokonce i víc.
Ale na jakou teda vlezu… Toť otázka. Nemyslím na babu, ale na seznamku. Seznamka.cz, Foto seznamka, Seznamka pro muže, Xchat, Lidé, Seznamka Štěstí a jiné a další seznamky na mě koukaly z obrazovky a já nevěděl, kterou mám odkliknout. Panebože, to je neštěstí. Jak z toho, co si mám vybrat? Kdybych věděl, kam jsem to vlezl, budu zdrhat jak Talibánci z Kandaháru. Koukal jsem, četl, hltal fota a řekl si: Mám, nemám… No jo, ono to je složitý – jo, či ne? Mumlal jsem si pro sebe zase tu otázku: Mám, nebo nemám do toho jít… a shůry se málem ozval hlas. „Doma seď na zadku, ty starej dědku, a nešil.“ Just jsem si teda řekl sám pro sebe: A budu šílet, jdu do toho.
Založte si účet.
To je hezký, ale já už ho u komerční banky mám. Tak co tu na mě zkoušíte… Ale pak jsem pochopil, že musím taky něco na sebe prásknout, napsat, aby chtivé dámy po mně toužící o mně taky něco věděly.
Zadejte nick.
Neboli něco, jak bych se jako uživatel měl jmenovat. Nevěděl jsem, co vymyslet, a tak jsem se juknul na konkurenci, jaké že to mají nicky. Alimari, Predator45, dokonce i Osliceblba a další nicky na mě zíraly z obrazovky a já dumal, cože to je za jména. Pak mi ale mozek narazil do klenby mozkové a já dostal nápad. Každá zvědulinka bambulinka bude chtít vědět, odkud jsem. Jméno, město, ale i věk třeba, a hle, kuk na strejdu, na světě byl můj nick:
praha46.
Stiskl jsem Enter, a vida, ono se to ujalo. Takže od té doby už jsem tam byl registrován, a jsem stále jako praha46. Jen to číslo je dnes už pohádka mládí…
První položka: Věk.
Co je věk? Součet roků ode dne, kdy nás nahatý sadisticky vytáhli do zimy a světla bez varování, nebo data v OP? Já nesoudím lidi podle data a věku, každý je origoš, ale soudím podle toho, jaký je kdo uvnitř. Co má v hlavě a především, jak se chová k jiným. A to se nepozná na první pohled. A už vůbec ne písmenkem na monitoru. Tam se někdy tak kecá, až je to ouvej a jen se mlhavě tuší, co je asi tak pravda a co ne. Vyplnil jsem tedy kolonku Věk, ale to číslo, co na mě juklo, by mohlo být nižší. Sakra, a co napsat, že jsem sám? No to bych tu nebyl. I když teď už vím, že těch osamocených pánů v rozvodovém řízení, formálně ženatých a nepochopených jedinců, co sedí doma u PC, je na netu hodně, zatímco milé hodné manželky hezky dělají večeři, aby se jejich pan božský nadlábnul a pak dál pindal své rozumy na sklo.
Následovala kolonka Město.
Jasně. Město stověžaté se svatým Václavem v centru. Takže do kolonky jsem ťukal hrdě Praha.
Výška, váha.
Jejda, to je doslova cestovní pas na porážku, no co, jukám na svět z výše 183 cm a dupu po něm tíhou, no, váhově… asi takhle. Nejsem línej se pořádně najíst a co je na talíři, to se má sníst. Vyplněno, buch – a odesláno. Já vím, že jsem naprostá jednička, ale proč ten display na váze mně to ukazuje třikrát za sebou, nechápu. Další kolonka.
Něco o sobě, a koho hledám.
Koho hledám… A safra, problém. Koho hledám? Jukl jsem se pokoutně na chat, na chlapskou konkurenci na něm a nějak jsem všemu moc nerozuměl. Oni tam ty mladý, nepochopený pánové asi hledají maminy či co: 20letý hledají 40–50letý a víc, na věku nezáleží, odkud je dáma, taky ne, 45–60letý zas hledají dcery, či co jsou ve věku hodně, ale hodně nižších, než je ten jejich, samozřejmě štíhlé a atraktivní, tak sakra na čem teda záleží? Na penězích a bydlení? A hlavně jsem nerozuměl jedné větě:
Zralá žena!
Ona existuje žena i okoralá, opadaná, uvadlá, přestárlá a tak? Takže co vlastně teda hledají? Ženu, či ovoce nebo zeleninu? Zralou nebo šťavnatou? Jejda, chlape tupej, co hledáš… No co, někoho. Koho? Tím jsem nějak zjistil, že vnitřně, u srdce, existuje místečko, kde je to přesně vše dáno, srovnáno, zmuchláno do kuličky přání, ale na papír se to prostě nedá napsat. Jukl jsem na profily opačného pohlaví, jaké ony mají požadavky na svého pana božského. Hodně jich mají, fakt hodně. Sakra, to je položek. Každá hledá normálního chlapa, sympatického a veselého, sportovního ducha, charismatického vzhledu, na úrovni a hlavně zajištěného. To je slovo, zajištěný. Já asi musím něco vykrást, nebo někoho zabít, aby mě policie zajistila. K tomu navrch to slovo vyřešená minulost. Co je tohle zase za blbost? Minulost byla a teď je v paměti, ta se nedá smazat. Z minulosti si vždy do budoucího života něco bereme a někdy za to i krutě platíme. Tak či tak. Ale dejme tomu. Další kolonka na mě vejrala zvesela…
Koho hledám.
Tak jsem ji vyplnil slůvky, že hledám normální, milou, veselou ženu se vším všudy. Sakum prdum takovou, jaká je. Ale podivil jsem se, že kolonka jako upřímnost či férovost tam není. Jéje, řekl jsem si. Hochu, jde do tuhého. Neboť tu byl další nevyplněný údaj o mně.
Co mám rád.
Zjistil jsem, že tam na to není moc místa. Jak rád? To jako v jídle? V životě? Nebo v tom ňuníkování, co se nazývá sex? Tak jsem vyplnil základní data. Práskl jsem na sebe, že miluji romantiku, pohodu, tanec, komunikaci, ale i to zdravě šílené plánování života tak, aby nám bylo všude prima. Ale měl jsem jeden dodatek. Nemám rád ovocné knedlíky a koprovku. Následoval dotaz na požadovaný věk partnerky.
Nehledal jsem mladici ani nějaký mama servis bez omezení věku, takže jsem se držel věku přiměřeného, a to plus mínus max. 5 let od toho mého věku, což bylo tenkráte zlaté číslo 46. Odbouchl jsem vše, uložilo se to a drze se to zveřejnilo všem na odiv. Děj se vůle boží. A že se děly věci.
Nejdříve nic, ticho před bouří. Pak se rozklikal snad celej svět. Juk, juk, kuk, kuk, jižní Čechy, Morava, Orava, sever, západ, jih i východ. Ale ani čárka jako odpověď, ani á, ani bé, zkrátka mlčoch. Asi to chce čas. Tak jsem všem, co na mě klikli a jukli, ze slušnosti odpověděl a poděkoval za návštěvu. A hle, fungovalo to. Málo, ale přece. Sice jako dotazník ve smyslu kdo jsi, co jsi, kde bydlíš. Pak jen už ticho. Položky splněny, zvědavost ukojena, další pán na holení.
Ale přece jen se našli i jedinci stateční, s kterými začala taková ta formální komunikace. Kde děláš, co děláš, kde a jak bydlíš… No, hodně otázek na mě valili. Po zodpovězení všeho jsem se vždy nadechl a jal se taky pídit po tom, odkud kdo je, ale hned na to většinou následovala informace, že dotyčná musí odejít nebo se odmlčet, neboť pes si žádá své, děti vyžadují společnost, přijede návštěva z Moravy, a to je zajímavé, 80 % návštěv u všech, co toto napsali, přijíždělo z Moravy. Nakonec to celé pisatelé zakončovali slovy – já se ozvu, pa, ENDE. Už se nikdy neozvali. Data sepsána, zašuplíkováno, a další zájemce na řadě.
Co mě ale dostalo ze začátku, při těch mých prvních důvěřivých nesmělých krůčcích po netu, bylo to, že jsem dostával i takové ty prvotní hlášky jako: Jsem mladý, hodný, udělám to, co máš rád… Tak to prrrr, páni. Tak úžasně dobrej hemenex nebo kuřecí pípoše, specialitka mé babičky, kterou mě naučila, to nezmákne nikdo tak dobře jako já sám sobě.
A hlavně do toho všeho ty pitomoučký smajlíky.
To mě vytáčelo, když jsem na jakoukoliv otázku dostal smajlíka. Znova jsem zopakoval onu otázku – a dva smajlíci. Obrátil jsem téma na cokoliv, odpovědí byly tři smajlíci. Začal jsem ty žluté provokující držtičky tiše nenávidět. Ovšem přece jen přišel den D a já narazil na jednu akční ženu, a tak jsem se do toho seznamování obul na plno. Jenže jsem netušil, že to nebude rande jen jednou… s jednou.
Jó net. Čertovské to dílo.
