Do Porta nejen za Portským vínem
Většina rychlíků ze směru od Lisabonu končí na nádraží Campanha ve východní části velkoměsta Porto. Kdo potřebuje do historického centra, musí tam přestoupit na jiný vlak. To se týkalo i Evy s Jarkou. Potěšilo je, že na těch asi 6 km nemusely dokupovat další jízdenku. V tomto úseku mohl jet zdarma každý, kdo měl platný lístek z Lisabonu sem. Pozitivní zpráva, pro seniorky každé ušetřené Euro dobré.
Zbývalo jim asi 20 minut do odjezdu, tak vyšly jen na chvilinku před nádražní budovu. Nad střechami domů vyčnívala v dáli konstrukce, která napovídala, že by to mohl být nějaký stadion. Jarka si pečlivě vyhlídla oběť pro svoji zvídavou otázku. Zastavila tři kluky se sportovními taškami a prstem ukázala směrem k objektu s dotazem, zda nevědí, co to je? Očividně je zarazil zájem starších dam, ale hoši slušně a s hrdostí odpověděli: „to je Estádio do Dragäo, my tam hrajeme, teď jdeme na trénink.“ „Aha, fotbal FC Porto, ano?“, lovila Jarka v paměti jediný název místního klubu, jí povědomý. „Ano, ano, to je super, vy znáte náš klub?“ Mladí fotbalisti neskrývali překvapení, že nějaké dvě babičky až z Česka se zajímají o fotbal. Kluci vypadali na velmi přátelské i správně sebevědomé dorostence, kteří už zřejmě míří ve sportovní kariéře kamsi vzhůru. Když poznali, že portugalština pro Jarku není úplně srozumitelná, plynule přešli do angličtiny.
Za pár minut jízdy vlakem z předměstí do centra Porta se Eva a Jarka ocitly na jednom
z nejzajímavějších portugalských nádraží Sao Bento (svatého Benedikta). Budova byla slavnostně otevřena r. 1916, jak uváděl nápis uvnitř (hleďme, to letos slaví 100. výročí!). Tady nikdo nepospíchal. V hale si lidé prohlíželi zdi, podobně jako obrazy v galeriích. Naše seniorky také žasly nad tou neobvyklou nádherou. Historické náměty byly opět zobrazeny na malovaných kachlích (azulejos), které vytvářely výjimečně krásnou vnitřní nádražní výzdobu. Ani je nepřekvapilo, že každý, kdo měl čím, tak tam fotil. Rozradostněny vyšly na ulici a v blízkých Informacích si nechaly poradit nejrychlejší cestu k jejich ubytování. Věděly jen, že hledaná adresa má být zhruba 250 metrů od nádraží. Bezplatně získaly nejen dobrou radu, ale k ní i užitečný plánek města.
Nabraly správný směr a za čtvrt hodiny již bydlely. Pokojík byl sice menší, ale útulný. Z balkonu dohlédly na začátek jednoho mostu a podle darované mapky si potvrdily, že se ubytovaly na ideálním místě pro budoucí poznávání Porta. Sotva se zbavily zavazadel, vydaly se na krátký průzkum aspoň nejbližšího okolí. Krátký proto, že venku totiž začalo znovu pršet. Žádné teplo se také nekonalo a obloha potemněla. Kdo nemusel, tak po venku zbytečně v té slotě nechodil. (Podobně jako včera v nočním Lisabonu). Celá jižní Evropa se chlubila sluníčkem a teplotami okolo 24°C, ale do této oblasti seslala nebesa chlad a nadbytek vláhy. „Ach jo“, posteskly si cestovatelky. Místo dalšího seznamování se
v dešti se zdejšími památkami, vešly raději otestovat kavárničku. Ochutnávání - to přece také patří k poznávání neznámé země. Posadily se u okna s výhledem na Národní divadlo. Preso chutnalo dobře jako u nás, ale pocit sváteční výjimečnosti ve vzdálené cizině, dobrou chuť kávy ještě umocnil. Vrátily se do penzionu a rozhodly se, že zbytek večera již budou odpočívat. Správně, vždyť byly na dovolené! Recepční, jako šikovný obchodník, jim ještě ale doporučil sousední bar. Sklenka Portského vína by přišla vhod, ne?
Tu ochutnávku měly stejně v plánu, tak proč otálet a nezačít hned zde?! Prostě být v Portu a neochutnat Portské víno, to by byla neodpustitelná chyba! Vždyť vinice v tomto kraji produkují jedno z nejlepších světově uznávaných vín. Velká číše s obsahem 2 dcl tam přišla na 2,50 Eur. Chutnalo jim, i když číšník donesl bílé, místo objednaného červeného. Rozpačitě po sobě mrkly a Jarka prohodila k Evě: „On nás asi zkouší, co si může dovolit“? Hned se však spolu domluvily, že to nebudou chtít vyměnit a nechají si bílé. Asi špatně porozuměl jejich objednávce. Nebylo divu, Jarka se sice před cestou nadřela pár frází a některá důležitá slovíčka. Jakmile však promluvila portugalsky, odpovědí protistrany byla většinou rychlopalba naprosto neznámě znějících slov, jejichž příval se zastavil až ve chvíli, kdy omluvně oznámila: „promiňte, vůbec jsem nerozuměla, můžete to říci pomaleji?“ Ale on asi zpomalit neuměl. Po chvilce už to šlo sice trochu lépe, a dokonce s vřelým úsměvem.
Eva s Jarkou si připily na další poznávání Porta s přáním, aby bylo v následujících dnech lepší počasí.
Atmosféru v Portu, i to, zda se přání vyplnilo, přiblížíme ve 4. dílu s názvem "Porto je jedinečné".
1. díl s podtitulem "Na startu velké cesty..." najdete zde,
2. díl s podtitulem "Ujetý vlak nás přece nerozhází" najdete zde.
