V jemný závoj zahalena,
tiše se procházet jako žena
co sní jen tiše do němoty,
myšlenky třídí, hledá stopy.
Stopy, co dávno nevidíme,
jen dotek jejich pocítíme,
a můžem smíchem zastírat,
že je to dávno, možná, snad...
Že se to vlastně nestalo
a málo z toho zůstalo.
Stopy však jsou a zůstávají
jak na duši šrámy,
jak mucholapka přilákají
do otevřené rány.
V jemný závoj zahalena,
tiše se procházet jako žena,
co znovu se dá do psaní,
namíchá špetku lásky, slzy,
vždyť každá noc má svítání....