Titulek je jen trochu nadsazený. Ovšemže v Maďarsku, Polsku či Německu najdete mnohem rozsáhlejší roviny a množství cyklostezek, avšak chci upozornit na to, že i výlet na kole v Rakousku může být docela snadný i pro běžné cyklistické turisty.
Cesta organizovaná CK Poznání Pardubice byla pozoruhodná již tím, že převažovali senioři + lidi nad 50. Autobus nás dovezl pěkně do Rakouska i s koly a pak jsme již šlapali den co den, skrz alpské velikány (dvěma dlouhými tunely), pořád dál, přes světoznámý Bad Gastein, Villach, vzhůru k italským hranicím. Odtud, z obce Camporosso nás čekal neuvěřitelný 40 km dlouhý sjezd vzornou cyklostezkou po tělese bývalé železnice, skrz tunely a přes mosty, kolem zrušených nádraží (některá jsou přestavěná na restaurace) a po opuštění alpského údolí až do velkého města Udine. Odtud už byla jen čistá rovina zakončená 5 km dlouhou hrází (moře vlevo, moře vpravo), která nás dovedla do letoviska Grado na Jaderském moři. Poeticky řečeno: ano, dojeli jsme si na kole k moři!
Ale to už je jiná historie. Omezím se tu na cestu ze Salcburku podél řeky Salzach a dále k 1,5 km dlouhému tunelu, před kterým tento modrobílý tok opouštíme. To je ta rovina – teda… skoro!
Text je vlastně jen komentářem k fotkám (čísluju je, snad to bude v tomto pořadí i vidět). O žádný cestopis se nepokouším, protože to hlavní byla jízda na kole a nespočet zastávek u hospůdek, u horských říček a občas taky na křižovatkách (pátrání po značkách).
Začínáme u jezu před Salcburkem (1). Vzorná cyklostezka (po obou stranách řeky) nás dovádí do centra slavného města. Přes řeku obdivujeme Horní zámek s Dómem (2) a potom „láskový most“ (3), který se z protějšího pohledu jakoby prohýbá pod tíhou důkazů lásky – tisíců visacích zámků. Horské říčky (4) lákají k osvěžení a opravdu také koupel nohou je balzámem pro tělo i duši, pročež se tam párkrát „zapomínáme“. Naštěstí se nemusí cestovat pohromadě; každý si jede podle svého, takže se utvářejí dvojice a malé skupinky, které se na trase vzájemně předjíždějí, společně posedávají před hospůdkami a všichni se pak sejdou na noc v horském hotýlku.
Jak typicky rakouský je alpský dům se záplavou květin a horami na obzoru (5) a jak zlověstně vypadá tunýlek (6), kterým cyklisté pouze projedou a nemusí se štrachat přes kopec. Kde už Rakušany nenapadlo nic jiného, udělali aspoň dvouposchoďový tunel, tedy pouze pro auta (7). Projížděli jsme vesničkami roztodivných názvů (8), takže ze tří se dal složit docela hrůzostrašný český příběh. Jmenovaly se totiž Kuchl, Au a Puch (představoval jsem si tu hroznou vraždu, na níž se přišlo až po čase – ty tři názvy to prostě celé vystihly!).
„Jak jen projet?“ napadlo mne, když jsem přijel ke stádu (9), avšak poklidně ležící obyvatelky nic nenamítaly, dokonce ani proti mému focení. Jenže, za nimi se u cesty objevila nabídka se samoobslužným prodejem do připravené kasičky. dýně – to by poznal každý, avšak to fialové… něco jako velká pupava (10), no nevím, očekávám pomoc od všeznalých čtenářek v připojených komentářích. Předem díky.
Cesta pokračovala ocúnovými „plantážemi“ (11) stále dál, až jsme vjeli do horských terénů, které jsou naštěstí protkány desítkami cest, mostů a tunelů (12). Ale to už je v jiném údolí, tak končím a budete-li mít zájem, zas něco nafotím a napíšu. Jo a abych nezapomněl: většina jela na klasických horských a trekingových kolech, někteří jsme ale měli elektrokola a ta vás opravdu vyvezou všude, kam jste už nedoufali – vzhledem ke svému věku a nohám – že se vůbec dostanete.