V šedesátých letech patřila k nejobsazovanějším českým herečkám. Šla z filmu do filmu, navíc tvořila krásný, populární pár s Waldemarem Matuškou. „Tehdy jsem měla pocit, že se mně vždycky všechno bude dařit,“ říká. Jak už to bývá, po pěkném období přichází často to špatné. V jejím případě to byl přímo pád. Teď o tom napsala knihu.
Proč má kniha o vašem životě název Ujel mi vlak?
Mám pocit, že je to výstižné. V mnoha momentech jsem měla ten pocit. Ale to neznamená, že si stěžuju. Za mnoho věcí, které se nepovedly, si můžu sama. Knížka vznikla tak, že často chodím v Praze do jednoho podniku, kde se scházejí zajímaví lidé. Majitelka poslouchala, jak tam pořád něco vyprávím, a řekla: Proč to nesepíšete? Tak jsem si sedly s publicistkou Jindrou Svitákovou, já povídala, ona nahrávala a bylo to.
Dozvědí se čtenáři v knížce i něco o vašem hodně probíraném vztahu s Waldemarem Matuškou? Přesněji, o vašem rozchodu?
Píšu tam o všem, co mě v životě potkalo. A toto byl pro mě důležitý moment. My jsme spolu zařizovali byt, žili jsme spolu. Pak jsme spolu byli v Anglii a já věděla, že náš vztah končí. Ale když jsem přijela domů, Walda ještě zůstal v Anglii, zámek ve dveřích našeho bytu byl vyměněný. Zjistila jsem, že soused dostal pokyn ho vyměnit. Už jsem se do toho bytu nikdy nedostala. Ve skříni na chodbě jsem měla pár svých hadrů. Neměla jsem nic. Ani bydlení, ani peníze, nic. Přespávala jsem po známých, po podnájmech a byla jsem úplně na dně.
To bylo první poznání, že ne vše v životě vždy bude vycházet?
Do té doby jsem se měla dobře. Měla jsem spoustu rolí, zpívala jsem na čajích s orchestrem Zdeňka Bartáka. Za vystoupení jsem měla sto třicet korun a to tehdy byly velké peníze. S takovou částkou jsem měla na týden vystaráno nebo jsem si mohla koupit kožené botky. A najednou se všechno pokazilo. Skončila senzační šedesátá léta. Okupovali nás Rusové, do toho ten náš rozchod. Já se ocitla úplně na dně.
Co si pod tím představit?
Pila jsem. Byla jsem na sebevraždu. Zachránila mě až práce. Došlo mně, že ne vždy vše v životě bude vycházet a hlavně, že se ze všeho musím vyhrabat sama.
Přemýšlela jste někdy nad stárnutím? Jak se krásná obletovaná herečka vyrovnává s přibývajícím věkem?
Víte, co je zvláštní? Nejvíce stará jsem si připadala právě po rozchodu s Waldou. A přitom mně bylo přes dvacet. Když vidím fotky z té doby, připadám si mnohem nemožnější a starší než pak ve čtyřiceti. To, jak se žena cítí a vnímá sama sebe, souvisí s tím, zda se cítí být šťastná. Když naopak vidím fotky z druhé poloviny osmdesátých let, kdy jsem se vdala a odstěhovala se do Německa, říkám si, že to se mnou tehdy vůbec nebylo špatné. Vypadám na nich dobře a přitom mi bylo kolem čtyřiceti.
Takže odstěhováním se do Německa v roce 1985 jste s herectvím navždy skončila?
V podstatě ano. Stejně jsem už tehdy žádné pořádné role nedostávala. Brala jsem, co bylo, tak jsem si říkala, že o nic nepřicházím.
Věděl pak někdo o vás v Berlíně, že jste herečka?
Prodávala jsem tam v jednom velkém obchodním řetězci oblečení. Když jsem do dotazníku napsala, že jsem bývala herečka, divili se: A proč chcete prodávat ? Ale žádná práce přece nesmrdí, řekla jsem. Chtěl a jsem být mezi lidmi, potřebovala jsem se naučit dobře německy. Kdybych jen seděla doma, zbláznila bych se.
Jak žijete teď?
Manžel mi zemřel, žiju střídavě v Berlíně a v Praze. Mám v Berlíně byt v pěkné čtvrti, kde se žije moc příjemně. Hodně mně to tam připomíná Vinohrady. Takže žiju střídavě na dvou různých, ale velmi podobných místech a vlastně, i když mně mnohokrát ujel ten vlak, prožívám teď pěkné období.
Jitka Zelenohorská oslaví 11.listopadu sedmdesátku. V roce 1961 se objevila poprvé ve filmu, šlo o snímek Červnové dny. O tři roky později vytvořila pár s Waldemarem Matuškou. V roce 1967 ji Jiří Menzel obsadil do filmu Ostře sledované vlaky. Scéna, kdy jí tam Josef Somr razítkuje nahý zadeček, se stala jednou z nejznámějších českých filmových scén vůbec. Poprvé byla vdaná za produkčního Jana Miliče, podruhé se jejím mužem stal Němec Peter Behrens.