Skončila sezona zmrzliny a já se k ní ještě vrátím. Tentokrát vzpomenu pár úsměvných příhod, které se mi přihodily při prodeji.
Děti mne dokáži nabít energií, jsou to ti nejmilejší zákazníci. Odpoledne se mi většinou sejde u stánku více dětí najednou i s rodiči. Bohužel se utvoří za první maminkou s dítětem hlouček dětí a to je první náznak mých trapasů. Nepostřehla jsem, že maminka má jenom jedno dítě a chce dvě zmrzliny. Postupně hlásí vanilku- podám ji holčičce a do toho slyším od další dívenky: „Já chci míchanou.“ Natočím míchanou, dívenka natáhne ruku a jí podávám zmrzlinu. Do toho se ozve překvapená paní a povídá: „Ale ta zmrzlina patřila mně.“ Omlouvám se a druhá paní mi říká: „Nebojte, víte, že ji zaplatím, my se domluvíme, stejně se všichni známe.“ Paní je v pohodě, a tak ji natočím další zmrzlinu. Děti se znají ze školky nebo z místa bydliště, a tak to je jednodušší. Ovšem tento omyl s dětmi se mi stává častěji, ale zatím to vždy berou všichni s humorem.
Jednou přišel pán a říká „Malou čokoládovou.“ U něj stojí asi 4letý chlapeček a říká: „Já chci míchanou.“ „Tak to máš smůlu, tatínek řekl čokoládovou a ty chceš míchanou. Musíš se domluvit s tatínkem.“ „Ale já toho chlapce vůbec neznám.“ Řekl pán a já jsem se začala omlouvat. Pán to vzal sportovně a se zmrzlinou odchází. V tom přichází chlapcova maminka a klučina se dočká své zmrzky.
Nalévám zmrzlinu do stroje, přijde paní s holčičkou. „Chviličku prosím, jenom to naleji.“ V tom vidím, že přišel ještě mladý pár a paní si chystá peníze. Položí na pultík 100 korunu. Mrknu na tu papírovou bankovku a povídám. „Na vašem místě bych si tu stovku ještě vzala nebo ji budete honit po celé Porubě“ „To máte pravdu.“ a odebírá bankovku. Současně s paní však povídá pán: „Také bych potřeboval pohonit“ Všichni jsme vyprskli v mohutný smích a v tom pánovi došlo, co řekl, a začal se omlouvat. „Ale to jsem nechtěl říct, to jsem nemyslel, já chtěl říct…“ „ Máš to marné, už jsi to řekl a nikdo ti to neodpáře“ nenechala ho paní se smíchem domluvit. Co chtěl pán vlastně říct, jsme se nedověděli, ale já měla problém natočit zmrzlinu. V tu chvíli jsem přes slzy smíchu totiž nic neviděla. Chtěla jsem pána uklidnit (byl červený až za ušima), a tak mu povídám.
Nic si s toho nedělejte, Dopoledne tu byly dvě paní a kupovaly si tři zmrzliny. „Tu třetí dáme jakou?“ ptám se a mladší paní povídá. „Dědovi vezmeme míchanou, co říkáš, mami?“ a podívá se na starší paní. Domyslela jsem si, že to je dcera s maminkou a hned dodávám: Mohu vám nabídnout pro dědu zmrzlinu do velkého kornoutku se lžičkou, aby mu to neteklo. Přece jenom starší lidé lížou pomalu a ten kornoutek je pevnější a neprosákne.“ Netušila jsem, že děda a maminka jsou manželé. Starší paní se na mne vesele podívala a povídá: “Jen mu ji klidně dejte do malého, děda je rychlík, on líže rychle.“ Když jsme se začaly s mladší paní smát, dodává: „ Ale on je opravdu rychlý, ve všem.“ Vzaly si zmrzlinu a se smíchem a pozdravem odcházely.
Pán se nad tou historkou uklidnil, získal svou původní barvu a i oni se smíchem odcházeli. Možná se paní dověděla, co chtěl pán říct.
Stejnou příhodu jako s dětmi, kdy je přidávám jiným rodičům, mívám i s dospělými. Paní kouká na zmrzlinu, kterou ji podávám, a říká, „To není pro mne.“ Pán si ji změří a povídá: „Já bych vás klidně bral.“ „A co bys s námi dělal, máš problém s jednou.“ Ozvala se paní ukrytá za stánkem.
Ale i další příhoda mne rozveselila. Starší manželé si koupili jednu zmrzlinu. “Jenom jednu? Kdo se bude koukat?“ ptám se. „Pán, ta je pro mne.“ „Dáte mu líznout, pán zjistí, jak je dobrá a přijde si také.“ „Kdepak, zmrzlinu nemusím, já lížu raději něco jiného.“ na to pán a odchází. Jsem nepoučitelná, protože takových příhod mám víc. Také se stane, že odpověď zní: „Nedám mu líznout, on by mi ji snědl celou, tak ať si koupí.“ Samozřejmě, že vše je myšleno s humorem. Kouknu se za párem a vidím, že pan stejně dostal ochutnat.
Ale já vzpomínám na příhody veselé, i smutné. Chodí se se mnou rozloučit děti, ale i dospělí. Přišla se rozloučit i paní se slzami v očích. Umřel jí jediný domácí přítel, kocourek Filípek. „To je strašné, všude ho vidím.“ Snažím se ji uklidnit a celkem se mi to daří. Uvidím ji ještě tři dny a potom až za půl roku. Dominik mi na rozloučenou donesl krásnou růžičku a ocenění od Anežky jsem si odnesla domů.
A mámu tu konec sezony. Paní si přečetla oznámení o poslední zmrzlině v této sezoně a povídá. „Je to pravda, já říkám, Uhlí máme nakoupeno, dřevo přivezou zítra, zelí je naloženo, už jenom zabít bravka a je tu opravdu zima. Jenom ten bravek mi letos chybí. Tak se budu těšit na příští sezonu.“
Já ovšem také, protože už od února mi bude po dětech smutno.
