Tolik krás najednou by uondalo i lecjaké tažné zvíře! Ale naše dvě, celkem dobře trénované seniorky, chtěly poznat z tohoto ostrova co nejvíce zajímavostí. Našlapaly již tisíce kroků nejen v zahradách, ale i po unikátních levádách. To vedle úzkých kamenných stružek, kterými stéká voda z hor a slouží zde k zavlažování, jsou zbudovány cestičky, někde zabezpečené zábradlím, jinde i bez zajištění. Tomu zde říkají levády. Eva s Jarkou spolu procházely jen méně náročným terénem po stezkách, které občas vedly i skrze skály krátkými tunýlky. Samozřejmě, že opět nechyběly zastávky na vyhlídkových místech.
Po návratu na hotel povečeřely a pak si chvilku oddychly natažené na postelích. Do pokoje už se vloudilo šero. Z ulice se nesly do otevřeného okna tiché tóny hudby, znějící někde zblízka. Rázem se rozhodly, co s načatým večerem. Přece nezůstanou v posteli, když venku je příjemně vlahý večer.
Eva: „Jarko, v čem půjdeš, co na sebe? Není na čase se tady blýsknout s našimi outfity?“
Jarka: „Jasně, myslíš jako, aby si naše hadříky užily ostrova, ano? Tak dobře. Vezmu si tu bílou dlouhou sukni, podkasanou tuniku a květované plátěnky. Viděla už jsi je, Evo? Mají úplně stejný potisk, jako mám na kabelce. Hlavní je, aby nohy byly jako v bavlnce. A v nich budou nejen jako, ale doopravdy v bavlně. Celý den nás nohy pěkně nosily, tak ať si večer odpočívají v pohodlí. Dám tedy příležitost těm plátěnkám, ať se ukáží!“
Eva: „Dobrá, jdu na to podobně, ale jenom dvojbarevně a bez květů, ale také v plátěnkách. A co svetr? Může být chladno, až se budeme vracet.“
Jarka: „ Určitě, svetr teď jen s sebou do ruky, později se možná bude hodit.“
Když vyřešily tuto ryze dámskou starost s oblečením, vyšly natěšeně do ulic. Byla teprve polovina května, ale ve Funchalu bylo i večer příjemně teplo. Předzahrádky restaurací švitořily směsicí různých jazyků. S potěšením zjišťovaly, že hosty tvoří povětšinou střední a starší generace. Ale kde jsou mladí, kde se zabavují? Uprostřed ulice prozpěvovala jedna krásně urostlá mladá černoška nějakou píseň o lásce za doprovodu staršího, bílého kytaristy. Nedalo se zde nezastavit, tak podmanivá atmosféra tam byla. Někdo potleskával do rytmu, jiní se snažili o taneční improvizace. Ale byli to zase jen ti starší, povětšinou německy mluvící babičky a dědové.
Teprve, když se Jarka s Evou přesunuly na nábřežní promenádu, tam spatřily převahu mladší generace. Ten podvečer totiž probíhal fotbalový zápas Poháru mistrů. Nejen v barech, ale i venku na nábřeží byly někde velkoplošné obrazovky, jinde postačily i menší. Před nimi fandící fanoušci, kteří si po skončení zápasu patřičně vychutnávali vítězství. Skupinky nadšenců oblečených do dresů a ověšených klubovými šálami se vrhly do ulic. Tady to skutečně překypovalo mládím. Veselý pokřik doprovázely klaksony projíždějících aut, ze kterých vlály vlajky. Popíjelo se, barmani byli spokojení. Nadšení trvalo téměř do půlnoci, pak ho policisté ukončili a davy se pokojně rozešly.
Eva s Jarkou si zde, daleko od domova, zavzpomínaly na podobnou euforii, která se kdysi nesla celým jejich městem po vítězných hokejových Mistrovstvích světa a jiných úspěších slavných místních hráčů a rodáků (hokejisté Jirka a Jarda Holíkovi, Suchý, Augusta, později Vašíček…) Pravda je, že na Madeiře byla v květnu ta atmosféra ještě vroucnější, ale to zřejmě jen díky příjemnému teplíčku, které tam na rozdíl od chladné Vysočiny panovalo. Krásný večer utekl rychleji, než voda v okolních levádách.
Další dny si zpestřily návštěvou dvou zcela odlišných muzeí. První patřilo ostrovní flóře a fauně. Bylo tam množství exponátů, které vypadaly tak živě, jakoby se tam právě seběhly či slétly z okolí. Kupodivu také mořské akvárium, to bylo se skutečně živými rybami a jinými mořskými tvory. Představte si, že do toho celého objektu byl vstup v neděli zcela zdarma. Prostě štěstí!
Úplně jiné, tentokrát historické zajímavosti, objevovaly Jarka s Evou ve Vojenském muzeu. To se nachází v části Paláce Sao Lourenco, který býval v minulosti součástí opevnění, později sídlem vrchního velitele ostrova. Bylo tam mnoho zajímavých informací o obraně ostrova atd. Význam místa dosud dokumentují i děla, rozestavěná na nádvoří, kde prohlídka končí.
Také ještě musely vyzkoušet speciální jízdu, která jinde na světě neexistuje. To si pište, že „babosas“ byl zážitek k nezapomenutí. Šlo o jízdu v proutěných saních, jež byly opatřeny širokými lyžinami. Ty se postaraly o rychlou jízdu na asfaltu, samozřejmě bez sněhu – kdepak by se tam vzal, že?! Adrenalinový sešup usměrňovala dvojice speciálně trénovaných mužů, stojících za sedícími pasažéry. Ti elegantní páni v bílých košilích a slamácích byli obuti do bot s vysokou oplechovanou podrážkou a chvílemi saně brzdili. V jiných, téměř rovinných úsecích, naopak seskočili, naběhli dopředu a saně táhli za sebou. Silnička dolů měla hodně strašidelných zatáček, tak o vřískot lidí, vezoucích se v tom ďábelském zařízení, nouze nebyla. Nakonec smích, hodně, hodně smíchu!!!
Zdaleka tu nejsou vylíčeny veškeré krásy a zajímavosti ostrova. Při jednom pobytu není na vše dostatek času. Tak snad někdy příště? Ale již teď Jarka s Evou vědí, že se jim po Madeiře bude stýskat.
V dalším dílu se vrátíme na portugalskou pevninu a pojedeme z Lisabonu přes Sintru až na „Konec světa“ (mys Cabo da Roca).
