Také se vám zdá, že jsou všechny dny jeden jako druhý? Ráno pátrám v paměti jestli je středa nebo už pátek. Chvíli sedím na posteli a po zjištění, že je přeci jen pátek, si v duchu plánuji,co by se mělo udělat.
Jsou také dny, kdy zůstane jen u toho plánování. Opatrně vstanu, zjišťuji, co všechno mě bolí a rozhodnu se bolest kolene ignorovat. Šourám se do koupelny a cestou zapínám počítač. Odraz v zrcadle mě donutí se sebou něco udělat. Po ranní údržbě se ospale soukám do tepláků, pak na řadu přichází podprsenka. Po třetím pokusu dostat ruce do polohy zad abych si podprsenku zapla mě z ospalosti docela probere prudká bolest ramene. Ještě jeden pokus, který vzdávám a podprsenku vracím s povzdechem do skříně. Dnes tedy budu chodit bez ní, pejskovi ani slepicím to určitě vadit nebude. A manžel, ten si toho určitě ani nevšimne.
Když na sebe soukám volnou mikinu, hlasitě zanaříkám. Manžel mi nese kafe k počítači a ptá se, co mě bolí. Protože nejsem žádná padavka, odpovím, že nic, že si jen tak zpívám. Zítra zas bude nové ráno a třeba i bolest poleví, tak jako už kolikrát. A když ne, tak postel není daleko.