Stalo se to v okamžiku, ve kterém se v mojí hlavě nacházely paralelně dvě myšlenky. Ta hlavní byla na téma poněkud zpozděného příjezdu vlakového spoje na nádraží, a proto jsem se snažil odhadnout možné komplikace. Spíše z oblasti podvědomí se, na základě dřívějších zkušeností, vynořila obava, abych ve vlaku něco zase nenechal, a tedy nutnost rychlé vizuální kontroly před vystoupením z vlaku.
A náhle se odehrálo v mé hlavě něco, co bych mohl popsat jako pocit prázdnoty, až vakua, a v něm zajiskření, jako když na sebe prudce narazí dva křemeny. V tu chvíli jsem ztratil svou vlastní identitu. Nevím, jestli někdo zažil pocit, že ví o sobě jen to, že existuje, a přitom je si vědom, že může být kdokoliv, nebo cokoliv kdekoliv ve vesmíru v kterékoliv z nekonečného počtu dimenzí. Já ho zažil. Byl to velmi, velmi krátký okamžik i s něčím, co vypadalo jako světlo na konci tunelu.
Trochu jako když bzučí vedení velmi vysokého napětí a nebo snad vosí hnízdo. Do následného, až příliš intenzivního, uvědomění si svého bytí a s tím související tělesnosti, přišla ta vševysvětlující myšlenka o již několikrát osobně ověřeném faktu, že hlava člověka průměrné postavy, který v patře ve voze soupravy Elefantu náhle povstane, se nevyhnutelně střetne s rámem úložného prostoru na zavazadla.