Bylo to v parném letošním červenci, když jsem pravidelně, jako každý den, šel na zahrádku. Cesta vede malým lesíkem, který stoupá asi padesát metrů do kopce. Na vrcholu se nachází malinkatý rybníček, kde se líhnou žáby. Na vrcholu jsem se zastavil s kolem, abych se vydýchal. Kouknu se vpravo a na suché haluzi se vyhřívá zmije. Šáhnu do tašky pro foťák a tuhnu, nemám, tak mobil, taky ne, je na nabíječce. Po padesáti letech narazím konečně na zmiji a nemám ji čím vyfotit. Tak jsem ji alespoň očima měřil po deseti centimetrech. Odhad, měla asi 60 cm. Když jsem pokračoval v chůzi, zmije se lekla, spadla z haluze a zmizela v houští.
Těšil jsem se na zítra, jestli tam bude. Bylo opět krásně a já spěchal na místo, kde jsem ji zahlédl poprvé. Ani jsem nedýchal, byla tam. Spokojeně se vyhřívala. Teď už jsem byl připraven a v klidu fotil.
Každý den ve stejnou dobu byla na svém místě. Nikým nerušena se spokojeně vyhřívala. Ani jí nevadilo, že potichu měním místa a fotím. Naše vzájemná idylka pokračovala den co den. Pak přišly deště a víckrát jsem ji nespatřil. Jen doufám, že příští rok tam bude zase.
