V televizi vídáme populární pořad tohoto šéfkuchaře. Zvou si ho na rady i mimopražští hospodští. Předkládají mu, asi zdarma, své vybrané „lahůdky“. Ofrňuje se, skoro všechna jejich jídla jadrnou češtinou pomluví, třeba, že stehna chutnají jako nohy od kulečníku. Vtipně se jednoho kuchtíka po ochutnání jeho zapáchajícího masa zeptal: Jedl byste to sám po sobě? Odpověděl, že nikdy!
Vzpomínám na 50. léta, poválečná. Manželky byly v domácnosti, manželé je i děti uživili. Ženy tak manželům vyvářely dobré, chutné a čerstvé obědy. Na ty si muži v poledne z práce domů odskakovali. Pak se vraceli zpět do zaměstnání.
Jako školák jsem také chodil na oběd domů, k matce. Ofrňovat se nad kvalitou a chutí jídla jsem nesměl, dostal bych od matky pár facek! Kuchařky se tehdy učily dobře uvařit od svých matek.
Později jsme chodili do bufetů, jíst na stojáka. Jídlo bylo dle platných norem. Chutné, poctivé a čerstvé. Ještě jenom za pár korun!
V novém režimu museli být odtrženi staří od mladých Že prý by natahali moudrosti od zkušených do nové doby. Prý budeme znovu vymýšlet „trakař“! Asi tak to dopadlo i v kuchařině.
Nějaký pokrok ke světovosti jsem i já zaznamenal. Na pokaňkaném talíři teď leží zelený lupen, maso se teď ukládá do výšky. Teď obědváme seďmo. Je málo příloh, jen těch barevných, konzervovaných, leží tam přebytek.