Je to již hodně dávno, co jsem byl takovéhle krásné štěňátko (duben 2002). Od té doby je ze mě pořádný pes, mám za sebou kus práce a se svojí paničkou Věrou jsme už i pár lidem natrhli kalhoty. Ale jak to všechno začalo? Bydlíme na Benešovsku. A jednou přišel kamarád paničky s nabídkou, jestli nechce nastoupit do zajímavého zaměstnání. Nedaleko se staví servis pro nákladní auta a potřebují partu lidí na hlídání areálu. Zavedené okolní agentury, co se jim nabízejí na ostrahu, tak ty oni nechtějí, prý si radši najmou vlastní spolehlivé lidi z okolí. Nakonec, po poradě s vedením servisu, si plácli a do měsíce měli nastoupit, no a tak jsem se do dění dostal i já. Panička zalistovala známostma na netu, vybrala si mě a tak to všechno začalo. Dovezli si mě od Varů jako malinké štěňátko, více na fotkách pod článkem.
Sehnat licenci na „bezpečnostní služby“ nebyl problém, v té době to dávali za stejných podmínek jako papíry na hlavu, tak stačilo zažádat a jelo se. S lidma to taky šlo, sehnali jsme celkem dobrou partu a od prvního nastoupili. Jednalo se o poměrně velký oplocený areál s odstavnými plochami, servisem, skladem, v patře kanceláře a dole vstupní hala, recepce, pracoviště servisních techniků a dílna asi se šesti průjezdnými stáními. Pracovalo se od šesti do dvaadvaceti, včetně víkendů. Když bylo zavřeno, byl areál náš. Někdy jsme dle potřeby nastupovali dříve před zavíračkou, záleželo na domluvě, abychom již od soumraku byli ve službě. Noční klid občas narušil výjezd, když někomu lehlo auto na silnici a servisní vůz z areálu pro něj vyjížděl nebo někdo potřeboval „sůrně“ náhradní díly, ale jinak ani noha. Mám z těch několika let mnoho vzpomínek a pokud mi paměť dovolí, tak se zde s vámi o ně podělím.
Jak jsem rostl a vlastně ob den chodil do práce, tak jsem se seznámil se všemi zaměstnanci a jako firemní mazel jsem měl v areálu i po budově neomezenou volnost. Panička brala v recepci telefony, koukala na monitor od kamer (když neštrykovala) a já měl volno. Nejlépe jsem si ovšem rozuměl s několika klukama z dílny. Občas jsem jim i trochu pomáhal a vypadalo to tak, že z jedné strany z pod auta koukaly nohy dělníka na lehátku a z druhé strany auta psí ocas. Ale vždy se povedlo a opravené auto odjelo.
Jsem malej, ale šikovnej pejsek, ale ještě něco mne panička musela naučit. Trochu to jako první samostatný pokus bolelo. Mezi dílnou a halou recepce jsou dveře, dvoukřídlé lítačky které měly sklo jen v horní třetině. Jako malý jsem to vždycky dělal tak, že jsem počkal a proběhl s někým. Jednou jsem ale nějak hrozně pospíchal, na dveře skočil, proběhl, ale asi pomalu, a skříplo mi to oásek. Aúúú. Od té doby jsem se bál a paničku stálo dost času mne to naučit probíhat, ale rychle. I kluci v servisu si museli zvyknout, že když vrznou dveře a není v okýnku vidět člověčí postava, že to je Dir.
Jednou se do servisu skoro po břiše přišoural Neoplán, vysoký zájezdový autobus plný dojče důchodců. Šofér prohlásil „hilfe nicht luft bite šlauf in wagen“. No tak co, důchodci obsadili recepci a přilehlé prostory, vyluxovali kávový automat a pracovník servisu, co byl na řadě, se doplazil s autobusem na dílnu. No, já jsem samozřejmě musel být u toho a nasát trochu toho DDR pachu.
Pokračování zítra.