Nepochybuji o tom, že každý z vás má svoje oblíbené místečko, kam rád chodí, kde ho těší posedět, chvíli třeba rozjímat, srovnat si myšlenky, načerpat energii. A mám ho samozřejmě i já. A protože letos mě nepotkalo nic tak zásadního nebo zvláštního jako v roce 2014 (Šedesátka) nebo 2015 (Krmení žiraf), rozhodla jsem se ukázat vám to místečko, kam ráda chodím a které mě naplňuje pozitivní energií.
V Roudnici nad Labem bydlím 32 let, ale dokud jsem chodila do práce, neměla jsem čas na takové aktivity jako teď. A proto to není tak dlouho, co jsem jednou za městem narazila na závoru. Za závorou vede cesta do polí, jistě dávno nepoužívaná, zarostlá vysokou trávou a místy i křovím. Leč ve vysoké trávě byla na sloupku připevněná tabulka, která mě zaujala a přiměla mě cestu si projít. Nebyla jsem zklamaná.
Není to totiž jen tak nějaká polňačka, ale zbytek prastaré Doksanské cesty. Tato vedla po staletí z Roudnice do bohatého kláštera premonstrátů v nedalekých Doksanech, kde mimochodem byla vychovávána i sv. Anežka Česká. V polích se cesta křížila s jinou významnou cestou Lužickou, která vedla z Lužice na jih.
Když jsem se po doksanské cestě vydala poprvé, dovedla mě právě na tu křižovatku, kde stojí výklenková kaplička v Jirchářích. Možná jsem si jí dříve nevšimla, protože byla v zuboženém stavu a splývala s okolím, ale v současné době bíle svítí do dálky. Doksanská cesta bohužel už dál nevede, byla rozorána a chodí po ní pravděpodobně jen bezdomovci, kteří si v křoví zařídili docela útulný domov. Ani Lužická cesta už dávno není celá, nicméně právě tato křižovatka obou historických cest s kapličkou je oním místem, které má pro mě takové kouzlo, že se stalo mým oblíbeným místem, kam na svých toulkách ráda zajdu.
U kapličky je lavička a tabulky s popisky. Otvírá se tu totiž pohled na překrásné panorama Českého středohoří zleva od Hazmburku přes dominanty Lovoš, Milešovku a Kletečnou až po Radobýl, Dlouhý vrch a Sovici úplně vpravo. Skoro nikdo sem nechodí, jen sem tam potkám nějakého pejskaře. Dají se zahlédnout srny, zajíc, bažanti, vyplašila jsem koroptve. Přelétají dravci, nad hlavou mi zpívají skřivani. Navečer z roudnického letiště vylétají letadélka, zakrouží a vrací se zpátky.
Viděla jsem tu spoustu nádherných západů slunce i utíkala před rychle se ženoucím deštěm. Viděla jsem suchou rozpraskanou zem, žárem se tetelící vzduch i se brodila loužemi. Jen sníh jsem tu zažila jen jednou. Nejsilnější zážitek odtud mi ale připravila mladá maminka, která se ke kapličce vypravila s kočárkem, asi tříletým dítětem a pejskem. Zastihla jsem ji v předpoledním sluníčku, sedící na lavičce. Kojila miminko a starší dítě s pejskem pobíhalo okolo. Prohodila jsem s madonou pár slov a tiše odešla, nechtíc rušit tu posvátnou chvíli.
Z tohoto místa pochází i několik fotografií, které se staly Fotem dne - Zelené hromnice, bílé velikonoce, Červnové poledne, Poslední červencová i Letní podvečer.
A teď jen doufám, že mi uvěříte, že to je místo se zvláštním geniem loci, které stojí za to, abych s ním seznámila i vás.
Soutěžní příspěvek na téma "Zážitek roku 2016". Jaký byl pro vás rok 2016? Zažili jste letos něco mimořádného? Byl to pro vás pozitivní rok nebo máte za sebou spíše negativní zkušenost či událost? Vložte i vy do soutěže svůj příspěvek a vyhrajte velkokapacitní flashdisk. Více informací o soutěži včetně pravidel najdete zde.