Nemám již nikoho z rodiny, všichni již "odpočívají" pod jiným stromečkem, než je ten vánoční. Mám ale Meginku, její "chůvičku" Vlastičku a přítele Lukyho. Podnikáme s Lukym po celý rok výlety a prožíváme společně zážitky, protože to je pro nás naplněný život. A to i přesto, že je o generaci mladší než já.
Letos mne před vánoci ale mile překvapil. Dostala jsem od něj dárek, a to ne ledajaký. Chtěl mi jej dát dříve, ale já nechtěla, že je brzy. Dle jeho slov jsem ale tušila, že mi chce darovat loutku.
Jenomže to jsem netušila, o jakou loutku jde. Přišel "den D" a Luky se dostavil i s dárečkem. Ani on neprožívá zrovna nyní pohodové chvíle, v krátké době přišel o dva členy rodiny, přesto dorazil. Myslím, že i proto, že dovedeme podržet jeden druhého, obejmout se, když je potřeba.
Dárek tak nádherně zabalil, ve zlatém papíru, ve tvaru stromečku i s ozdobami. Už to mne dostalo. Ani se mi nechtělo dárek rozbalovat, ale tajemství uvnitř ukryté mi nedalo.
Vykoukla na mne loutka anděla a překvapení pokračovalo. Nebyla to loutka ledajaká, nechal ji zhotovit na zakázku u své kolegyně v práci dle jeho instrukcí a mé fotografie. Prostě jsem to byla vlastně já. Takový dárek jsem dostala prvně v životě, a že to život není zrovna krátký, povím vám.
Loutce jsem začala říkat "Andělka". Má i brejličky, si představte. V šatičkách má ukrytou bílou růži, není asi náhoda, že takovou zasadila za svého života má maminka před domem. Magičtější ozdobu nemůže snad ani na šatičkách nosit. Tak mi nyní zatím sedí na parapetu, zdobeném vánočně. Když ji viděla Vlastička, sdělila, že by prý měla být v nějaké skleněné vitríně, aby na ni nešel prach a šatičky navždy zůstaly sněhově bílé. No, budu časem muset něco vymyslet, ač by se mi nejvíce zalíbila zavěšená, jakoby přilétla ke mně z nebe, vždyť i křídla má. Kamarádka ze sociálních sítí Anička mi ostatně nedávno sdělila, že jednou, až přijde čas, prolítnu nebe rovnýma nohama. Srdce otevřené pro druhé mám, to ano, ale ono to už tak bývá, že ho má otevřené nejvíce človíček, který sám strádá.. Ač bych řekla, že jsem "šmrncnutá" i čertíkem, ale tak to má být, myslím.
Začala jsem totiž mj. vyjednávat s ředitelkou penzionu a hospicu, že bych ráda navštívila ty, jež jsou sami a nikoho nemají. A stalo se. V penzinou mám již vyjednanou návštěvu, ta paní se moc těší na Meginku. Takže já možná "ostrouhám" a smetanu slízne Meginka, ale mé srdce se naplní hřejivým pocitem. Pak bych ještě měla vyjednat setkání s paní na vozíku, snad to vyjde také. Jen mne mrzí, že nyní nepřeje počasí, chtěla jsem ji vyvézt na procházku ven. No, uvidíme. Emočně náročnější to pro mne bude, až navštívím hospic. Ale těší mne, že jsem zvána také s Meginkou. Myslím, že právě ona to bude, kdo potěší nejvíce. Vezmu s sebou i Andělku, aby i lidičky, co tu možná dlouho nebudou, ještě pocítili krásu a touhu, že až jednou budou "odcházet", budou s nimi právě takoví krásní andělé. Ale byla bych raději, kdyby Andělka přinesla poselství k jejich uzdravení...
Že prosinec byl pro mne laskavý a tajemný se ukázalo i o mé narozky. Nešlo mi CD, a tak jsem hledala kazety, které mám po mamince a našla jsem v ten den poklad pro mne drahocenný. V době, kdy mi zemřela maminka jsem po nějakém čase hedala šperk, který jsem ji kdysi dávno darovala. Nemohla jsem jej najít, což mi sice bylo divné, ale časem jsem hledat přestala... A právě v den mých narozenin jsem ho letos našla po 4 letech. Byl v kufříku v krabičce s korály po mamince, byl v látkovém sáčku, kde jsem tenkrát nehledala a proto ho nenašla. Řeknu vám, když jsem ho objevila, šperk, který je z křišťálu, hrál všemi barvami, rozechvělo se mi srdíčko. Jakoby mi ho právě v den mých narozenin maminka z nebe poslala... Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Od maminky, byť tu se mnou není dárek nejkrásnější.
O Štědrý den jsem si došla s košíkem ke skautům pro Betlémské světlo. Aby nám s Meginkou přineslo klid a pokoj do našeho domova.
Skautíkům jsem zhotovila pár snímků pro radost a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Už žádají, zda bych jim snímky neposlala na e-mail. Ráda vyhovím, vždyť světlo Betlémské také mělo dlouhou pouť, než došlo do našich domovů.
Zazvonila u mne i Vlastička a přinesla jmelí s cukrovím a vánočkou na ochutnání. Vánočka to byla jako od babičky. Jmelí má být darované, tak jsme se obdarovaly navzájem. Je to má "náhradní" maminka, když už tu svou obejmout nemohu...
A abyste nepřišli zkrátka vy, čtenáři Íčka, posílám vám pro štěstí duhovou kuličku v barvě lesa, kterou jsem našla, rolničku a pozdrav ze mše z litvínovského kostela sv. Michaela. Už když jsem k němu přicházela na mši, zněly zvony a mně v tu chvíli bylo krásně na duši. Uvnitř je nádherný, to mi věřte, a když se rozezní varhanní hudba, pookřeje i ten, který je jinak zarmoucený. Ostatně vždyť jsou nejkrásnější svátky v roce, tak nechť jsou šťastné a veselé.
A andělé mne doprovázejí stále, v Litvínově jsem prošla kolem Domu u anděla, tam tak bydlet, že?
A pokud dámy stejně jako já, máte jen přítele perníkového, věřte, že někde se jistě toulá i ten dvounohý, kdoví, třeba na něj někdy při toulkách narazím, a když ne, mám přece Meginku, Andělku a přátele.
Přejeme vám všem i redakci laskavý Nový rok. Eva s Andělkou & Meginka
