Už dost dlouho mě obtěžovaly malé mušky, které lákala rozsvícená obrazovka mého PC. Občas jsem po některé plácla a shodila si mikrofon, další se mi zase podařilo umělecky ztvárnit coby černou šmouhu na monitoru. Když mi jiná vlítla do huby a já ji spolkla, tak to byla ta pověstná poslední kapka.
Důkladným pozorováním poletujících potvůrek jsem objevila jejich tajnou základnu. Firmu Aero-muchy si vybudovaly v největším z mých květináčů. Jedna zrovna kontrolovala okolí letiště, tak jsem ji chladnokrevně přitlačila ke květináči. Druhou jsem rozmázla na okně, třetí jsem připlácla na bílou zeď a čtvrtou se mi podařilo rozmáčknout tlesknutím obouruč. Jsem dobrá! Tak, a máte to, holky, sečtený, vyhubila jsem vás!!!
Asi jsem se radovala předčasně. Za dva dny opět poletovalo kolem monitoru nejméně pět dalších muších kousků. Zakoupením specilapačů na hmyz jim skončily zlaté časy. Opatrně jsem odbalila šest žlutých lepkavých trojúhelníků a zapíchla do hlíny.
Už vím, jaké to je, sednout někomu na lep. Jako první jsem se k trojúhelníkům přilepila já. Následovaly vlasy…pak svetr…pak listy květin a konečně i první oběť. Muška vyslaná letovou věží na start se rozlítla ...a přistála na lepítku. Poté se přilepily další stroje a taky několik mechaniků, letušek, pilotů, administrativních pracovníků, uklízeček i taxikářů.
Aby jim to nebylo líto, občas jsem se přilepila i já. Ne zrovna při odletu, ale při zalévání kytek. To prevítstvo nejde z prstů dolů. Na co pak sáhnu, k tomu se přilepím.
A protože dvakrát týdně zalívám, dvakrát týdně jsem přilepená. Nejčastěji se přilepím k vodovodnímu kohoutku, jak chci to lepidlo honem umýt, poté se přilepím k nádobce s Jarem. Na trojúhelníčcích sice úspěšně přibývá zaměstnanců Aero-muchy, ale já už mám ulepený celý byt. Pomoc, teď právě jsem se u PC přilepila k písmenku ttttttttttttttttttttt...