Je to už hodně dávno, byli jsme mladí a krásní, teď už jsme jenom krásní.
Naše kamarádka a spolupracovnice se vdala a odstěhovala do Brna. Vzala si vedoucího programátora Brněnského výstaviště, člověka velmi sportovního, distinguovaného a zcestovalého.
Tradovalo se, že jednou do roka přijeli k nám do západních Čech (tehdy jsem tam bydlela), kamarádka tam měla vdanou dceru z prvního manželství, a tak se bývalí kamarádi, jak jeho, tak i její, dali na ten jeden večer dohromady a scházeli jsme se v Plzni v hospodě na Parkánu. Plzeňáci přijeli MHD, my obvykle autem, a tak jsem byla ten, kdo se obětoval a opilce pak v noci zavezl zpět domů nebo rozvezl po Plzni, pokud nebyli schopni odjet po svých.
Karel (tak se jmenoval manžel kamarádky) byl člověk, který nepil pivo, jedině tak dvě deci po nedělním obědě, za to holdoval vínu. Jenže bohužel měl švagra, pro kterého 20 piv za večer nebyl žádný počinek, a tak se mu chtěl Karel alespoň trochu přiblížit, a to by v tom byl čert, aby nezvládl alespoň polovinu těch piv. Začátky byly krušné, když se mu podařilo zkonzumovat 4 piva za večer, stavěli jsme na zpáteční cestě domů nejméně 5x u pangejtu, kdy si nutně potřeboval ulevit, jinak to vypustí v autě. Bylo to až neuvěřitelné, ale na rozdíl od švagra, který v době nasávání v podstatě nejedl, tak Karel spořádal dvě opulentní večeře.
Časem začal v Brně trochu trénovat, už nechodil na decinku, ale do hospody na pivko, a tak po nějaké době, když zase přijeli za náma, byl už Karel borec, který těch 10 za prodloužený večer udělal a na cestě k domovu se stavělo jen 3x. Ty dvě večeře zůstávaly tradicí. Jednou se stalo, že nás jelo poněkud více a nikdo se nechtěl obětovat za volant, a tak jsem musela jet nadvakrát. Přivezla a usadila je na Parkán a odjela pro další várku. Karel je veselý člověk, má spoustu zážitků, a tak jsem pospíchala, abych o něco nepřišla. Když jsem se vrátila, byla společnost tichá, jen tak dámy povídaly o dětech – zkrátka žádná velká zábava, jak bylo obvyklé. Přivedla jsem do salonku zbývající lidi z party a s nohama křížem jsem podotkla, musím na „ee“, jinak bude zle, a odfrčela jsem. Když jsem se v pohodě a úsměvem na tváři vrátila, první slova Karlova byla – „tak co děvčico, nekrůpla jsi si, nebo nedej bože máš bláto na hřišti?“
A to byla spouštěcí věta, která nastartovala huronskou zábavu, protože k této tématice měl každý co říct, akorát některé dámy z toho byly poněkud znechucené, bavit se o ho*nech, a posráncích.
Jeden z jeho zážitků, na které si pamatuju, byl trapas v Dánsku. Byl tam na služební cestě a na nějakém jednání na něj přišlo nezřízené nutkání na velkou, ale nebylo možno ihned jednání opustit, a tak, když to bylo možné a už skoro neúnosné, vypálil z jednací místnosti rovnou tryskem na záchod. Znáte to, když je nejhůř, nejdou kalhoty tak rychle dolů, jak by to mělo být, a tak sotva se mu povedlo oblečení ze sebe servat, už z něj všechno letělo. Neletělo jenom do záchodu, ale i na kousek trenýrek a hlavně na podolek košile, která v tu inkriminovanou chvíli ještě nebyla nahoře. A tak se stalo, že po vyřízení záchodové věci a uspořádání zevnějšku odkráčel Karel do výtahu, kde ostatní spolucestující jaksi podivně krčili nosy – včetně Karla, a otáčeli se na všechny strany, odkud pochází ten ukrutný puch. Když pak na pokoji zjistil, že puch přišel s ním, a zjistil, odkud pochází, bílou košili zahodil a konečně uznal, že žena ví, co dělá, když mu do kufříku dává náhradní oblečení. Obvykle všechno přivezl zpátky nepoužité. Ne, že by byl takové čuně, ale holt někteří géniové na zevnějšek nehledí.
Další zážitek s vyměšováním mám zprostředkovaný. Vyprávěl nám jej před léty vždycky náš technik, mladej kluk, a bavil tím celou společnost.
Bydleli tehdy v rodinném domku s rodiči a babičkou. Babička byla ta správná babička, která svá vnoučata brávala na výpravy do lesa, tu sbírat maliny, houby, ostružiny a hlavně borůvky. Nebyly ještě rozšířené mrazáky a zamrazování lesních plodů, a tak se povětšinou zavařovaly a hlavně houby a borůvky se sušily. Sušené borůvky, jestli to nevíte, se v domácí medicíně používaly pro zastavení průjmu, proto se taky nedoporučovalo jich hodně konzumovat, pokud nebyl důvod. Babička pro tyto účely měla taková správňácká síta, která rozvěsila na verandě a borůvky na nich průběžně sušila.
Jednou jí malý Vojta jedno to síto poněkud provětral, nic se nedělo, zásob bylo dostatek, dokud Vojtíšek nemusel na záchod. Nešlo to, dostavil se břichabol, babička navařila odvar, kterým by mu pomohla, pomohla sice, ale jen trochu. Vojta se svíjel na záchodě se zašprajcnutým fialovým hovínkem v konečníku, nešlo to ani ven, ani zpátky. Trčící část úspěčně ubrouskem odlomili, ale zbytek tam zůstal a ani tlačením ani svíráním nešlo klukovi pomoct. Zavolali babičku, ať vymyslí, co dál. Ta nezaváhala, vytáhla kluka ze záchodu, přehnula si ho přes kolena a lžičkou vybrala zatuhlý zbytek borůvkového hovínka Vojtíškovi z prdelky. Od té doby Vojta nepozřel sušenou borůvku, i kdyby se měl posrat, jak vždycky se smíchem dodával.