Do poznávání Lisabonu se Eva s Jarkou vydaly postupně po etapách. Od letiště, přes jízdu metrem, k potemnělým nočním ulicím, jak bylo uvedeno v prvním dílu zde. Další sérii zážitků vstřebávaly až po návratu z Porta, před odletem na Madeiru. Ty stojí teď také za zmínku! Naše (dů)chodkyně měly v zásobě časovou rezervu v podobě přes dvě a půl hodiny volna. Než rychlík vjel do lisabonského nádraží Oriente, mimochodem na minutu přesně, tak plánovaly, co v tom krátkém čase chtějí objevovat. Odložily kufry do úschovny a ubíraly se vstříc poznávání. Bylo toho opravdu hodně!
Přímo proti východu z nádraží stál objekt, který si říkal o prozkoumání. Jakmile vešly dovnitř, útulný prostor působil jako interiér obří několikaposchoďové námořní lodě, kde místo kajut byly nejrůznější butiky, ale hlavně také dobré a nikoliv drahé občerstvení. Nechyběly ani nablýskané toalety, jejichž použití bylo zdarma a bez fronty! Obchoďák zářil čistotou ve všech patrech. Bez zbytečného meškání prošly na konec, kde byl také východ na opačnou stranu. Otevřel se jim zajímavý výhled na další moderní výškové i nízké budovy s neobvyklými siluetami. Šly po širokém prostranství k řece Tejo. Po obou stranách se třepotaly na velmi vysokých stožárech vlajky zemí, zúčastněných na zdejší Světové výstavě EXPO, konané již v roce 1998.
Jarka: „Evo, pojďme hledat, která dřív uvidí naši vlajku. Bereš pravou, nebo levou řadu?“ Eva: „Tak třeba pravou. Jarko, když ji uvidíš dřív na Tvé straně, tak zamávej.“ Sázka o zmrzlinu byla zbytečná. Nevyhrála ani Eva, ani Jarka. Jejich český prapor mezi asi stovkou jiných chyběl. Nevěděly proč? Ale dál to neřešily, protože jejich pozornost upoutala kabinka lanovky, která projela nad nimi.
Ještě před dvaceti lety turisté neměli důvod do těchto končin zavítat. Tato severovýchodní část města prý byla kdysi okrajovou nevzhlednou výspou. Všechno se tam úplně změnilo, jakmile bylo Lisabonu přiklepnuto pořadatelství EXPA. Nastal velký stavební boom, jehož výsledkem byly impozantní stavby, rozeseté v Parku národů a jeho okolí. Nachází se tam rozsáhlé Aquarium, víceúčelová hala, nové hotely, kabinková lanovka, jezdící nad stromy na břehu řeky Tejo, věž s výhledem na nejdelší most Evropy. Obdivuhodný, nový, překrásný most byl dokončen také v tom památném roce pětistého výročí objevné cesty mořeplavce Vasco de Gamy do Indie a po právu se pyšní jeho jménem. Zručným stavitelům se toto neobyčejné dílo podařilo vybudovat za pouhé tři roky (1995-1998). Úctyhodná délka mostu přes 17 km z něho stále ještě činí nejdelší most Evropy. 2 000 opěrných pilířů usazených do dna řeky až 95 m pod úrovní moře a šestiproudá vozovka dělá z této gigantické stavby nejen užitečnou dopravní tepnu, ale také oblíbený fotografický cíl turistů. "Evo, tady je vidět, že Portugalci vstoupili do nového tisíciletí mimořádně odvážně, viď!" "Ano, jsem šťastná, že jsme se tady zastavily a ten čas tak pěkně využily".
Obě měly radost z viděných „zázraků“. Úplným protikladem působil návrat mezi historické budovy rozlehlého centra Lisabonu. Z chodníku od jejich penzionu vzhlížely přes starší obytné, pavlačové domy k bílošedé kopuli chrámu. Na pomoc si s sebou vzaly užitečnou mapku památek a knižního průvodce. Stoupaly pěšky úzkými uličkami vzhůru k cíli. Cesta je nečekaně zavedla na náměstí, kde právě probíhal bleší trh. Lidičky, to bylo hemžení! Na chodnících měli trhovci vyrovnané zboží přímo na dlažbě. Kdo měl štěstí, zabral místo pod stromy, které skýtaly stín nejen pro prodejce, ale i jejich předměty. Eva: „Tomu nemůžeme odolat, mrkneme, zda by se nám něco nehodilo?“ Pousmály se na sebe. Jarka: „Řeknu Ti, že většina věcí jsou zde nepotřebné šunty, ale tamhle ty hodiny mi připomínají takřka exponát pro muzejní sbírky! Určitě by se tady nechalo vybrat více pěkných kousků!“ Eva: „Tak raději se odsud vymotáme, ne? Stačí, když si odneseme tu atmosféru, to je neskutečné, že?“ Jarka: „Ano, na to nezapomeneme. A představ si, že tato podívaná zde není běžně. Měly jsme štěstí, byly jsme ve správný den na správném místě. A ještě jsem s pomocí slovníku zjistila, že tomu zde říkají Trh zlodějky.“ Eva: „Jé, tak abychom si zkontrolovaly, zda nám něco neschází?!“
S dobrou náladou se blížily ke chrámu. Jeho rozlehlost nebyla od zdola tak patrná, vyčnívala jen šedá kopule. Avšak teprve zblízka ukázal svoji velikost. Dříve to býval chrám svaté Engracie. Pocházel ze 17.století, ale ta kopule k němu byla dobudována až ve 20. století. Původnímu účelu však již dávno přestal sloužit. Nyní v něm najdete Pantheón význačných portugalských osobností.
Zvědavě nahlédly, případně vešly i do několika dalších chrámů. Cesta do kopce je brzy dovedla až k hradu svatého Jiří (Castelo de Säo Jorge). Dříve tam stával maurský hrad z 9. století. Na jeho místě jsou pozůstatky pozdějšího gotického hradu, jenž býval sídlem portugalských panovníků od 14. do 16. století. Tyto informace a ještě další podrobnosti se objevily v plánku areálu s popisem, který obdržely ke vstupence. Z ochozů dohlédly až na některá, i velmi vzdálená místa, jejichž návštěvu měly v plánu na příští dny. Vás si dovoluji opět pozvat aspoň do fotogalerie níže.
O mnoha dalších zajímavostech v Lisabonu bude zmínka v závěrečném, 10. díle.
Přiřadím tam i již dříve slíbené praktické informace pro případné zájemce o podobnou cestu.
