Byly prázdniny roku 1968. S mámou jsme se zrovna vypravily stopem na léto k babičce do Orlických hor. V té době byl stop levným, rychlým a bezpečným cestováním. Stály jsme na výpadovce z Prahy na Poděbrady, před námi spousta stopařů, a tak jsme se ukázněně zařadily na konec.
Během chvíle u nás zastavil bílý renault s cizí poznávací značkou a z něho vykoukly dva veselé rozesmáté obličeje, celé černé. Jen zuby jim svítily jak alabastr. Ebenoví černoši lámanou češtinou a francouštinou nás ubezpečili, že sice jedou jen do Čelákovic, kde studují jazyky, ale rádi nás odvezou klidně až do Poděbrad, že nikam nespěchají. Cesta vesele ubíhala v družném hovoru mé chabé francouzštiny a jejich nakažlivého smíchu. Dozvěděli jsme se, že oba pocházejí z Konakry z Nové Guineje a pracují v Paříži na dost atraktivních postech. U nás si přes léto zdokonalují jazyky. Máma zas vyprávěla o své práci v divadle, a o životě u nás. V Poděbradech nás vysadili, vyměnili jsme si adresy a jeden z nich mi dal krásný vázaný román s věnováním od Camary. Byla jsem ráda, že si budu moci i kromě Nataši z Oděsy dopisovat s někým francouzsky, neboť maturita se blížila a korespondence by mi hodně pomohla.
Prázdniny utekly jako voda, končil pomalu srpen a doma jsem našla plnou schránku pohledů a pozdravů. Všechny byly od Camary. Udivilo mě to a současně i potěšilo. A pak přišel 21. srpen. Odpoledne u nás před domem zastavil známý bílý renault a Camara se svým přítelem celí rozrušení chtěli, abychom si vzali to nejnutnější a že náš odvezou s sebou do Paříže do bezpečí, když je u nás vojenský převrat a okupace. My jsme z toho s bráchou měli srandu, protože jsme si vůbec neuvědomovali vážnost celé situace a připadalo nám to jako ve filmu. Máma jim celou situaci ale objasňovala tím, že ona tu má v divadle práci, je na vše sama, já s bráchou že stále ještě studujeme a odjet prostě nemůžeme. Že si velmi cení toho, že o nás mají takový strach a chtějí nám pomoci a na oplátku, že by jim ráda ukázala nějaké naše krásné památky.
Pro výlet jsme byli všichni, a tak jsme si po pár dnech vezli zadek v pohodlném renaultu, auto jsme sami neměli a první zastávka byla na úchvatné Hluboké. Další neděli Karlštejn a během procházek a povídání jsme se spřátelili a stali se z nás prima kamarádi. Když černoušci odjížděli do Francie, Camara měl v očích slzy a dal mi pusu na tvář. Já jsem v té době měla po jednom bolestném rozchodu s chlapcem a o jiných citech nebyla ani řeč.
Začla škola a já se denně těšila, až otevřu schránku a přečtu si nový barevný pohled z Paříže. Měla jsem jich na stovky, Paříž jsem znala ze všech stran a nádherné pohledy chodily opravdu skoro denně. Pro mě i kamarádky ze školy to byl obdivovaný "kus západu". Občas přišel balíček s krásnými sešity s křídovým papírem, nebo čtyřbarevné propisky, nebo pár klubíček mohérové vlny na pletení, věděl, že ráda pletu a kromě krilanu u nás výběr nebyl žádný. Pak v jednom dopise poslal Camara úřední pozvání pro mě a mojí mámu na týden do Paříže na návštěvu. Zajistil nám ubytování v jednom hotýlku a máma se dlouho nerozpakovala.
25. prosince jsme poprvé v životě letěly malou karavelou na západ. A přesně jako venkovská husička poprvé venku zírala jsem s úžasem a s otevřenou pusou na všechno kolem sebe. Byl to prostě úplně jiný svět, plný neonů, plných výloh, krásných aut, elegantně oblečených lidí, kteří vůbec nikam nespěchali. Celý týden s námi Camara procházel Paříží, Louvrem, Versaiille od rána do večera jsme jen na sebe volaly jé, jů, podívej se a večer padaly únavou do postele.
Poslední den mě Camara zavedl do ohromného několikapatrového obchodního domu, jmenoval se TATI a v každém patře jsem si měla vybrat jednu věc na sebe. Bylo to neskutečně pohádkové ocitnout se v 18 letech v takové lákavé situaci. Nenapadlo mě, jak moc se mu tím zavazuji, brala jsem to od něho jako dárky, které mi může díky své dobré finanční situaci poskytnout. Vyšla jsem po několika hodinách před obchod oblečená od hlavy až po paty a připadala jsem si jako princezna. První punčochové kalhoty, už žádné podvazky, prádélko hedvábné a měkoučké a ty botičky, ach, to se nedá vypovědět.
Loučení na Orly bylo dojemné. Já plná zážitků z Paříže, Camara asi zamilovaný a tolik, tolik přeslušný. Jediné, co si během celého našeho pobytu ke mně dovolil, bylo držet mě za ruku. Usoudila jsem, že je neškodný a slušně vychovaný hoch a vyhovovalo mi to. Brala jsem ho jako kamaráda. A opět nastalo pár měsíců čilé dopisování. Byl vtipný, inteligentntí, holky mi ho záviděly a já byla bílou vránou a šuškandou pro celé město.
Přišlo dalěí léto a Camara pozval mého bráchu na měsíc do Paříže a v podniku, kde pracoval, mu zařídil měsíční brigádu. Věděl, jak moc brácha touží po svém prvním autě, které u nás v té době bylo jenom vidinou a nekonečným pořadníkem a on si skutečně za měsíční výplatu koupil ojetou pěknou Cortinu. Ale protože by se u nás muselo platit ohromné clo, napsal jí Camara na sebe a domů přijeli vozem oba. To bylo radosti. A těch výletů! Benzín stál v té době 2 koruny, to se nám to jezdilo.
Camara zas poté na půl roku odjel pracovat a máma ho pozvala na vánoční svátky k nám, aby viděl zas jinou kulturu vánočních svátků. A tehdy se přihodilo něco neskutečného. O Štědrém dnu jsme se navečeřeli a Camara najednou položil na stůl dva úhledné komíny franků, krabičku se snubními prsteny a že si mě hned chce odvézt do Guineje. Zůstali jsme všichni s otevřenou pusou. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Camara si mě přijel prostě koupit, tak jak je to u nich zvykem. A moje reakce? Za tu se mu dodnes v duchu omlouvám. Začla jsem se smát na celé kolo, že bych se v 18 měla vdávat, až jsem spadla dozadu ze židle. Sbírala jsem se ze země a nebyla jsem k utišení, jak mě to připadlo komické. Máma mě diplomaticky okamžitě omlouvala, že jsem mladá a námluvy se u nás takhle nekonají, že musí chtít oba a ženy se nekupují jako u nich...
Camara se zvedl od stolu, prohlásil, že je velmi uražen mým odmítnutím, vzal kufr a odešel do svého hotelu. A od té doby jsem o něm už nikdy víc neslyšela. Auto jsme pak odvezli do Prahy k jeho známým, aby mu ho předali a nebyli jsme mu nic dlužni. A mně zůstalo pár krásných vzpomínek na nádhernou Paříž a jednoho zamilovaného černouška.
