Vyznání básníka
FOTO: autorka

Vyznání básníka

7. 2. 2017

Před čtyřmi lety byl na tomto portále uveřejněn článek pod názvem Zamilovaný básník. K tomuto článku jsem ještě pohledala pár jeho básniček které mi před lety daroval. Autorem je Miroslav Skalička.  Plním slib vám, kteří si přáli, abych jeho básničku u původního článku doplnila o další. 


VZPOMÍNKA OD MOŘE
Mám rád to krásné moře s vlnkami,
když nový den s červánky čeká
a obloha příštích let s hvězdami,
se srdcem na dlani čeká na člověka.
Mám rád i svou dětskou vzpomínku,
v které slyším hudbu dávných jar,
a v zrcadle svou drahou maminku,
kterou zlíbat chci ze všech stran.
Noční sonet pro ni vykřesám z hvězd
s pramínkem veršů pod rodným krovem,
i pro Tebe, má milá, pro svůj milý lid,
aby slunce i moře svítilo nad domovem.

 

VYZNÁNÍ BÁSNÍKA
Na život nelze nikdy zanevřít
i když je velmi krátký, občas krásný
a je-li skoupý na lásku i na růže,
tím štědrejší bývá často jen na sny.
Člověku život dnem i nocí proteče,
jak voda do moře nebo mezi prsty
a občas každého v žití trochu pročeše
radostí i bolestí hluboko proti srsti.
Sny jsou často střídavé, zlé i krásné,
avšak splnění jejich jen málo bývá,
i básník svou bolest v srdci potlačí,
kdy perem s papírem zpívá o čem snívá.
V nadějích čeká i na spravedlivější svět,
žel zamlžen v dohledu ho ve snu vidí
v touze v jiskřičku lidského pohlazení
s vírou že smrtí nepřátelé se v přátele mění.


ACH MOCI ZEMŘÍT
V podvečer mě občas srdce bolí,
cítím se malátný a trochu chor
snad jsou to i oči, které slzy roní,
snad jsou to i mlhy, které táhnou z hor.
Chci vyplakat tíhu nesplněných snů,
zapomenout, že odejdu jednou tam,
bez únavy v prostor všedních dnů,
kde život i láska propadá se tmám.
Ach moci zemřít a mít oči otevřené,
polaskat z dětství malebnou zvonici
a necítit bolest, jen lásku k ženě
a moci zhasnout žlutou svíčku hořící.
Ach moci zemřít a mít oči otevřené,
necítit odchod lásky, která krutě raní,
pohladit něžné tělo květy provoněné
a vyplout z kalicha nesplněných přání.


NEODESLANÝ DOPIS
Píši ti pár řádků,
má milá a předrahá,
se mnou se dnes divné věci dějí
když zvedám číši rozpitého mládí
a sním při tom ještě o naději.
Má milá a předrahá,
jsi pro mě z blankytu i květin,
jsi pěšinkou v ranní rose,
jsi obláček ke kterému vzletím,
snad poprvé, snad možná po sté.
Jsi něžná v čekání i z návratů ,
jsi můj den, noc i rozednění,
jsi z pupenů listí i z achátu,
jsi můj věčný plamen z políbení.
Má milá a předrahá
jsi kytičkou vonnou do daleka,
jsi krásná z mých doteků bázně ,
jsi pro mě vším, životem i smrtí,
než zhasne lampa poslední básně.


MŮJ DOMOVE
Zámecké lesy na pahorcíc6h skal,
větrnému mlýnu skláníte svou šíji,
vás suky s jizvami poznamenal čas,
můj domove, zemi má, kde žiji.
Pod vonnou kůrou bublá sladký kvas
a ptactvo vyzpěvuje mračnám melodii,
slunce, měsíc i déšť voní pryskyřicí,
tobě domove zemi má, kde tiše žiji.
Vy oblaka nad kulisami rudých střech,
pozdravte dálky radostí na chvíli
a postůjte nakrátko i v tichém údolí,
v mém domově zemi má, kde rád žiji.
Vy vonné širé lány hojně objímané lesy,
zelení i zlatem překrýváte rodnou zemi
a každý rok vracíte život pohádek ,
mému domovu, zemi mé, kde šťasten žiji.
Až srdce mé blesk udeří, tebe nezničí,
jen trochu popálí vonnou hlínu.
Srdečný dík, že šťasten jsem v lásce žil,
můj domove, zemi má, v které klidně odpočinu.


HŘBITOVNÍ NOCTURNO
Zbarvené listí poletuje vířivě na zem,
válivá mlha na ozdobné hroby pomalu padá,
v zahradě obklopené zídkou, spí věčný sen
v lůně rodné země království se rozkládá.
Obloha potažená šedivou a chladnou blanou
prosakuje studeným větrem smrtící chlad,
nám však teplo je tu, za železnou branou,
nám, ketří nemůžeme přijímat blízkých rad.
Svět nás tu na věky oddělil zídkou
a do rohu postavil márnici s křížem
a několik cestiček spojuje nás jak nitkou,
po kterých vždy dojdeš blízkým s křížem.
Nad námi je stále hřbitovní ticho,
často modlící poutník se slzami se zastaví,
položí květiny na naše zrosené jího
a rok co rok nový pomník svým drahým postaví.
Jak těžko je poděkovat drazí a přátelé milí,
co lidský život předurčil mnohokrát vám...
Jak těžké je pomoct a podat ruku v té chvíli,
když mrtvé tělo vkládáme v posvěcený lán.
I já kráčím často zamyšlen, občas se zastavím,
pokleknu v místě k vzpomínkám tohoto ráje.
Jak bolestně a teskně je tu, to já vím
syn, přítel, milovník, a básník mého milého kraje...

 

Moje poezie
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.