Láska tě najde
FOTO: autorka

Láska tě najde

11. 2. 2017

Noční služba probíhala v poklidu, žádná rodička se nechystala překotně přivést na svět svého potomka. Sylva, má kolegyně, postavila na kávu a já si natáhla nohy na vedlejší židli.
„Jak to zvládáš, dítě, manžela, práci, dojíždění? zeptala se mě Sylva, která byla svobodná a bezdětná a život si nalajnovala ve veselých tónech zábavy, sportu, randění a jen těžko se jí do něj vešly povinnosti. I když v práci si vedla skvěle, to musím uznat.
„A to nemáte ani hlídací babičku, že?“ dodala. Usmála jsem se. „Máme a nemáme, jak se to vezme.“
„Tomu nerozumím, povídej,“ zamračila se a dychtivě se ke mně naklonila. Byla pověstná, že miluje historky a příběhy všeho druhu. Byla to ještě holt mladá žába.
„Máma mi zemřela když jsem byla na střední škole, táta se podruhé oženil. Má novou rodinu a dvě malé děti. Druhá míza“, ušklíbla jsem se jedovatě při té představě. „Teď má dva malé usmrkance, které vychovává řvaním a zákazy. A Petrova máma je především tchýně. Až potom babička, ale hned nám řekla, že hlídat rozhodně nebude. Má svůj život.“ Pořád cítím křivdu, když si vzpomenu, jak Petrovi přede mnou řekla, že si myslela, že se neožení a bude se o ni jednou ve stáří starat.

„Měla jsi už někdy pocit, žes přišla na místo, které znáš a přitom stoprocentně víš, žes tam nikdy nebyla?“ začala jsem znovu vyprávět. „Měla jsem právě takový pocit, když jsem vešla do kuchyně našeho bytu při jeho první prohlídce. Nikdy jsem v tom domě nebyla a nejen v domě, nebyla jsem ani v tomto městečku. A přesto, když jsem vyhlédla ušmudlaným kuchyňským oknem ven a uviděla pod blízkým lesem malý venkovský rybník, byl tento pohled pro mě důvěrně známý. Nemohla jsem od scény za oknem odtrhnout pohled. Odpolední slunce si hrálo na jeho hladině. V tu chvíli jsem věděla, že jsme našli byt, kde chci bydlet. Konečně jsme našli náš nový domov.

Stěhovali jsme se během čtrnácti dnů, byt byl naštěstí v dobrém stavu a kromě nové malby a výměny vchodových dveří nebylo potřeba nějakých zásadních oprav. Hlavně, že už budeme bydlet sami! Tři roky jsme bydleli u manželových rodičů a nebyly to zrovna pohodové roky. Moje tchýně je určitě hodná ženská, ale já jí ukradla syna. Naštěstí můj muž stál při mně a našel si práci v městečku dobrých sto kilometrů od své rodné vísky. A teď stojíme v našem novém bytě, na prahu nového života.

Kuchyň je netypická, protože dům je stará zástavba. Na čelní stěně je velké okno a já se rozhoduji, že k oknu postavím pohodlné měkkoučké křeslo, které mám po své babičce. Ke křeslu stolek na lampu, na knížku. Chci vidět na rybník a představuji si, jak pozoruji jeho proměny – jaro, kdy se zazelenají na jeho březích vrby, olše a hlavně starý pokroucený dub. Léto, s odrazem zapadajícího slunka i podzim s paletou jásavých barev. A nebo zadumanost zimy. Sním s otevřenýma očima, když mě zezadu obejmou svalnaté paže mého muže tělocvikáře. Dýchne mi do vlasů a já jsem šťastná. Jeho ruce se propletou na mém vystouplém bříšku, jakoby chtěl to malé stvoření, které se nám za pár měsíců narodí, chránit. A chránit potřebuje, jsem na rizikovém těhotenství.

Příští ráno se probouzím do prosluněného dne. Nachystám si snídani a posadím se ke kuchyňskému oknu. A v tom ji uvidím. Starší paní, pomalu jdoucí cestičkou k rybníčku. V pravé ruce má hůlku, o kterou se lehce opírá a tak jistí svou chůzi. Na zádech batůžek jasné červené barvy. Snídám s knížkou v ruce, ale pořád mi oči bloudí oknem ven. Je tam takové krásné podzimní ráno. Ticho, nikde nikdo, jen ta paní krmící kachny.
Rozhoduji se, rychle se oblékám a už sbíhám ze schodů. V té chvíli si uvědomím, že musím pomalu. Zvolním a vydávám se cestičkou od našeho domu k rybníku. Jsem trochu zklamaná, kachny se vesele kolébají na vodě a paní nikde. Alespoň se projdu. Rozvážnou chůzí se vydám kolem rybníku. V nejzazším bodě je pod starou smuteční vrbou lavička. Jediná. A na ní sedí žena, červený batůžek vedle sebe a v ruce knížku. Zastavím se kousek od ní, ale nechci ji rušit, a tak lavičku tiše obcházím.

„Dobré ráno, mladá pani.“ Zastaví mě její pozdrav. „Dobrý den, promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit,“ nejistě se usmívám a rukou ukážu na její knížku. Opětuje mi úsměv. „Nerušíte, čtení mi neuteče. Nechcete se posadit?“ Chvilku váhám, ale pak si k ní přisednu na lavičku.
Nevím, jak se to stalo, ale za chvíli si povídáme jako staré známé. Paní má veselé jiskřičky v očích. Na zápěstí jí chrastí při každém pohybu ruky sada stříbrných náramků. Svěřím jí, že jsme se právě přistěhovali, že manžel je učitel a já zdravotní sestra, ale teď nepracuji, protože jsem na rizikovém těhotenství. Poslouchá a pak povídá ona. Je vdova a v městečku žije celý život, v malém domku nedaleko od nás. Má jednu dceru, vnoučata, ale to jsou již náctiletí a o babičku tak nějak ztratili zájem. Ale to je v pořádku, takový je život. Na chviličku jí v očích pohasnou veselé jiskřičky.

Dopoledne je teplé, sluníčko raného podzimu má ještě sílu. Paní se zvedá, musí jít pro oběd. Sama pro sebe si v týdnu nevaří. Je mi hezky, je to má první známá v novém domově.
Jdeme spolu úzkou pěšinkou a u našeho domu se rozloučíme.
„Tolik jsme si toho řekly a ani neznám vaše jméno. Já jsem Amálie,“ usmívá se.
„Omlouvám se, jsem Tereza a bydlíme tady,“ ukazuji na okna bez záclon v druhém patře.
„Tak na shledanou.“ Dívám se za ní a zjišťuji, že se usmívám. Je milá, ale není to taková ta milá babička z pohádky na sklonku života. I přes svůj věk a hůlčičku je v ní plno života.

Ještě několikrát se spolu ten podzim potkáme. Vypráví mi, že je vdova již dvacet let. „Manžel byl hrubián a opilec. Myslela si, že se umoudří, až se jim narodí vymodlené dítě. Nemohla otěhotnět a do jiného stavu přišla až za dlouhých pět let. "Chtěl kluka a narodilo se nám děvčátko. Jeho agresivita a hrubiánství se stupňovala a pak jsem podala žádost o rozvod. To bylo Janičce patnáct a mně čtyřicetpět, nejlepší roky mi protekly mezi prsty. Manžel šel tu novinu zapít do hospody. Křičel na mě, že nikdy nepřipustí, abych se s ním rozvedla! Pršelo už třetí den, malý potok za hospodou se rozvodnil. Krátil si cestu, když šel z hospody. Ráno ho našli nějací školáci pod lávkou. Neplakala jsem. Neměla bych to říkat, ale ulevilo se mi,“ končí svůj příběh trpkým pousmáním.

„A to jste pak už zůstala sama?“ ptám se a omluvně se pousměju za svou zvědavost.
„Sama? Ani ne, ale byly to jen takové chvilkové známosti. Nic, co by stálo za řeč.“
A pak přestane k rybníčku chodit. Už vím, kde bydlí, a zajdu se k jejímu domku podívat. A tam se dozvídám, že je u dcery ve městě, protože si ošklivě při pádu zlomila nohu a nemůže být sama doma bez pomoci. Ochotná, upovídaná sousedka mě podrobně seznámí s rodinnou situací pani Amálky. Zeť ji prý nesnáší, je to takový namyšlený morous. Přestávám poslouchat a dávám se na ústup. Drby nejsou zrovna moje parketa.

povídka
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?