Bylo mi 56 let, byla jsem čerstvá starobní důchodkyně. Manžel mi právě v tu dobu zemřel, měl leukémii a i když měl transplantaci kostní dřeně, tak se mu život prodloužil jen o 50 dní - špatné buńky přebily ty správné. Dochovala jsem ho doma, ovšem denně ráno jsem byla v telefonickém spojení s lékaři Fakultní nemocnice v Brně, kteří mi pomáhali radou při rychle se měnících komplikacích. Manžel si přál velký pohřeb, abych ho udělala jako slavnost. Když jsem všechno po pohřbu zaplatila, nezůstaly mi téměř žádné peníze.
Převedla jsem si na sebe externí manželův výzkum trhu pro jednu firmu, já měla také nějaké výzkumy jako externí zaměstnání a našli se i mnozí, kteří třeba chtěli jet na dovolenou, tak mi přenechávali také svoje papírové dotazníky, abych obešla respondenty a vyplnila je s nimi - takových externích tazatelů je v našem městě víc.. A marketinkový výzkum trhu je vlastně dialog - tazatel se ptá na různé zadané otázky. Dnes už se na tyto výzkumy většinou používá víc notebook.
Měla jsem vlastně tímto štěstí v neštěstí a to tím, že jsem musela vstát a jít mezi lidi, i když bych se byla nejraději někam schovala a vůbec nikam nevyšla. Ale potřebovala jsem peníze na pomník, manžel synovi pomáhal se stavbou domu, už to nedokončil - byly potřeba peníze na zaplacení faktur firmě, která to dodělala, syn měl i tak ještě moc jiných půjček. Šetřila jsem usilovně a neměla nic, než běhání po respondentech v domácnostech a v podnicích.
Také jsem si vzala brigádu na roznášení letáků, jeden rok jsem chodila po mnoha ulicích i se sobotními novinami. Vím, co je to chodit s těžkou taškou v zimě, ve sněhu, po náledí, ve větru, v dešti i ve velikém horku. Musím přiznat, že jsem už někdy bývala na pokraji sil. Jenže jsem věděla, že kdybych zůstala doma déle, tak mne ta moje nejvěrnější kamarádka depka pevně chytne a už ze svého sevření nepustí - to už jsem měla vyzkoušené.
A tak jsem se tazatelské činnosti věnovala mnoho let. Bylo to mnohdy úmorné hledání zadaných adres, obzvláště na vesnicích, kde často čísla domů byla úplně přeházená - když jsem se zeptala na nějaké jméno, tak mne často lidé poslali jinam, na vesnicích se znají lidé víc přezdívkami. Čísla tam nebyla často vůbec podle pořadí, vlastně jsem ani někdy pořádně nechápala ten systém. Občas jsem měla adresy rozházené i ve městech - a hledat třeba v pětitisícovém městě správné adresy bylo mnohdy také těžké.
I tak to bylo veliké množství telefonického sjednávání návštěv, hledání zadaných adres, neúspěšných cest, někdy i nepříjemných odmítnutí, zklamání, nervů, ale i pocitu z dobře vykonané práce a z poznání velikého množství příjemných respondentů, kteří si se mnou moc rádi popovídali... A lidé mne měli rádi, dávala jsem jim za jejich odpovědi drobné dárky. Jenže když byla zima dlouhá a zlá - tak jsem se často brodila závějemi, chodníky byly ledové, občas tálo, občas něco padalo na hlavu.
Bylo dobře, když u nějakého výzkumu byla ta telefonní čísla na sjednání rozhovoru. Jednou se mi stalo, že se mi ozvala paní, které se před 5 hodinami narodilo děťátko v porodnici. Co jsem mohla v tomto případě dělat? Jen jí gratulovat a vlastně jsem věděla jistě, že rozhovor neprovedu, ale měla jsem radost z narozeného zdravého děťátka. Na některé číslo jsem se nemohla vůbec dovolat, až po SMS zprávě se dozvím, že dotyčný je v zahraničí, takže mi mobilní telefon vzít nemůže.
Když jsem se tak často dívala na ty nebezpečné chodníky - tak jsem si říkala, zda je mi to v důchodovém věku zapotřebí? Ano, byla bych moc pohodlná, kdybych do toho počasí nemusela chodit. A tak jsem chodila dál a dál a hledala adresy... Poznávala další a další nové dobré lidi a občas se dostala i do nezáviděníhodných situací. S odstupem času jsem je však viděla jinak, spíš jako tragikomické, a tím vznikaly některé moje humorné příběhy.
Vždy, když už jsem toho chození měla moc a moc - přímo padala únavou, tak jsem si říkala, kéž by mne dohonil čas a já se mu mohla vzdát. Loni jsem měla 70 let, a tak ten čas právě nastal - nechala jsem si už jen jednu firmu - tam je výzkum nanejvýš třikrát do roka.
A co mi zůstalo - vnoučata, zahrádka, počítač, četba. Cesty mám také časté - hlavně do větších obchodů, s batůžkem to mám 3km a zpět 3 km - chodím pěšky, pomalu, zastavím se s lidmi, popovídám si s nimi a jsem velmi šťastná, že se mi můj život konečně přece jen trochu zpomalil.
Ale jak slyším, že se zase naskytuje nějaká menší možnost brigádičky, tak napnu uši a už si plánuji, že to zase nějaký měsíc vezmu. A jsem šťastná.
Říkám svým dětem: Já jsem tak šťastná, a oni: Z čeho? No, asi zas budu mít nějakou kratší a menší brigádičku!
