„Stojí to všechno za ho… Už to do důchodu nějak doklepu a pak si budu konečně dělat, co budu chtít."
„A co vlastně pak budeš dělat?“
„Užívat si.“
„A co konkrétně myslíš tím užívat si?“
„No nevím, prostě nedělat nic, nikam nemuset, nic neřešit. Mám všeho plný zuby.“
Dále jsem se dozvěděla, že svět je strašný, politici hrozní a budoucnost neradostná. Proboha, o čem jsme se to vlastně bavili? Už ani nevím. Ale pochopila jsem, že většina spolužáků se už dopředu vzdala plánů na druhou polovinu života.
Padl na mě splín a můj pud sebezáchovy mě přivedl k malému ohlédnutí. Prvotní motivací bylo najít v mém životě něco zábavného, radostného. Ale ve skutečnosti jsem asi hledala něco hlubšího… O tom se těžko mluví. Šla jsem na to metodicky. Někde jsem četla, že se naše životy odvíjejí v sedmiletých periodách, a tak jsem si ten svůj rozdělila do sedmiletí. Zvu vás na procházku. Možná jsme někdy procházeli stejným sadem:
První sedmiletí (0 – 7 let)
Objevuji svět. Dívám se na něj z batolecí perspektivy. Horizont nevidím a ani mě nezajímá, zato vidím každou drobnost na koberci. Také přesně vím, co chci, a co nechci. A vynucuji si to všemi prostředky. Dupáním, křikem a vzdorem.
Zajímá mě všechno. Bohužel, zásah prvních neoblomných autorit (rodiče, učitelka, trenér) omezuje moji nekonečnou kreativitu. Nutí mě dělat to, co chtějí oni. Učí mě, že takhle je to dobře a takhle špatně. Kdo jim to dovolil?
Ale zase mě nosí na rukou…
Druhé sedmiletí (8 – 14)
Najednou registruji druhé pohlaví. Rostou mi ruce a nohy, vypadávají zuby. Už zase se pokouším dosáhnout svého vzdorem. Poprvé na mě chtějí, abych se podívala za horizont a rozhodla se, co vlastně chci. Nechápu je! A navíc se rodiče občas začínají chovat „divně“.
Třetí sedmiletí (15 – 21)
Jsem naprosto v zajetí přitažlivosti opačného pohlaví. Ta hořkobolná sladkost. Zase mě nosí na rukou. Zato rodiče jsou nemožní. Zříkám se všeho. Už mám na to „dost“ rozumu. Vím přesně, co nechci – a je toho hodně.
Už podruhé po mně chtějí, abych se rozhodovala, co ze mě bude. Copak já vím?
Čtvrté sedmiletí (22 – 28)
Že bych byla dospělá? Chápu, že vzdorem nic nezmůžu, učím se trpělivosti. Rodiče se polepšili, znovu je beru na vědomí. Už potřetí se rozhoduji, čím budu, poprvé tváří v tvář realitě. Ptám se, jestli mě to uživí.
Prožívám první párové soužití. Nastal dětí čas. Klesám na kolena a znovu na svět pohlížím z batolecí perspektivy. Rodiče se mi rozrostli o tchýni a tchána. A už zase mi říkají, co mám a nemám dělat. Učím se ještě větší trpělivosti.
Páté sedmiletí (29 – 35)
Jsem matka na plný úvazek. Není jak vybírat priority: mám jen priority. Chodím do práce, starám se o děti, o manžela, šiju, vařím, peru. Sháním mandarinky, toaletní papír i knížky.
Studuji při práci. Začala jsem pomáhat své babičce. Stárne a mám o ni strach. Začínám ji hlídat a napomínat. Je to pro mě těžké, pro ni asi taky. A ke všemu na Václaváku cinkají klíče, je rok 1989.
Šesté sedmiletí (36 – 42)
Všechno kolem mě se změnilo. Je jen na mně, jak se přizpůsobím. Už počtvrté se rozhoduji a opouštím klidné zaměstnání. Stává se ze mě obchodník. Poprvé slyším slova jako marketing a poprvé bydlím ve Vídni v hotelu. Líbí se mi to.
Do toho mě neočekávaně opouští babička a bolí to. Moje děti stojí na první křižovatce svých rozhodnutí. Co jim mám poradit? A k tomu mám pocit, že se na mě začínají dívat svrchu.
Sedmé sedmiletí (43 – 49)
Moje děti se už podruhé rozhodují. Vybrat si můžou „všechno“. Mají to těžší než já. Já se učím žít s dospělými dětmi, neříkat jim tohle smíš a tohle nesmíš. Občas asi musím být nemožná.
Z mých rodičů-rádců se najednou stávají rodiče-děti. Svět je na ně příliš rychlý a příliš zmatený. Už mi neporadí, už vždycky si budu muset poradit sama. A najednou mě to tíží. K tomu mám obavy o jejich zdraví.
S manželem poprvé vyrážíme do Asie, jen tak s batohem na zádech. Svět se nám zmenšuje pod nohama. Všechno je najednou možné. Seznam toho, co chci ještě vidět, zažít a udělat, houstne. Začínám se bát, že než dojdu na konec sadu, všechno nestihnu.
Co jsem se naučila?
Ukrajuji z osmého sedmiletí a mudruji, kolik takových sedmiletí mi ještě zbývá. Pokud budu usuzovat podle svých rodičů a prarodičů, je jich přede mnou alespoň pět. Možná šest. A to už je pěkná procházka.
Také jsem se naučila, že o tom, jak prožiji dalších čtyřicet let, si rozhoduju sama. Mé štěstí se neukrývá v nahromaděných penězích ani na mě nečeká před televizí. Přesto je na dosah.
Zase se učím říkat nahlas: já chci, já můžu, já toužím a já udělám. A tentokrát to říkám sama sobě.
Hledám svou zapomenutou kreativitu a zařazuji do života nové rituály. Každé ráno, když procházím parkem, poslouchám jarní zpěv ptáků a znovu zkoumám, kam se stáčí moje životní cesta.
Dokážu udržet vnější svět plný lidí a věcí v rovnováze s mým vnitřním světem plným myšlenek? Co mě naučilo bohatství mých sedmi sedmiletí a jak si co nejlépe vytvořit představy své další budoucnosti?
Ještě stále bojuji s tím, jak dostat své strachy a pochyby pod kontrolu. Třeba to jednou zvládnu, ještě mi zbývá spousta času. Jaro otevírá svou slunečnou náruč, hladina Vltavy se čeří a hloubka oblohy se zdá být nekonečná. Takže do tance přátelé, děkuji vám za procházku.
Lenka Nováková, kouč
